Dvanáct pravidel touhy

Hurikán Emma

Tak, další díl na světě :D momentálně jsem u přítele, dělí nás 200 km (Jablonec-Plzeň, jsem u něj do neděle), takže se může stát, že díl nebude každý den, ale každý druhý

Jinak děkuji za komentáře, vote, přečtení a support <3 asi se už opakuju, ale moc to pro mě znamená :)

Na obrázku Cat.

Název epizody není o Emmě, chtěla jsem tim říct, že i když není jasné kdo to je, dělá pořádnou paseku.

Catherine

Nechala jsem se odvést Calumovým otcem, věděla jsem, že nemá cenu protestovat. Vysadili mě před domem, s obejmutím jsem se rozloučila s Ellen a Calumova otce jsem ani nepozdravila, vytáčel mě ten jeho ledový chlad, který panoval po cestě autem, obklopoval ho i v nemocnici, kde si ani nedělal starost o svého jediného syna. Vrtalo mi to hlavou, ale neměla jsem tu odvahu se zeptat.

Domů jsem dorazila něco kolem páté hodiny odpolední, vzpomněla jsem si, že jsem měla jít s Chloe na oběd, tak jsem jí zavolala s úmyslem se jí omluvit. Vytočila jsem její číslo a po třetím zvonění to zvedla. ,,Nemysli si, že se z toho jen tak vyvlečeš, Vangeová." zasyčela na mě Chloe, připadala jsem si před ní tak maličká a mrzelo mě, že zanedbávám svojí nejlepší kamarádku. ,,Promiň Chloe, ale v kanceláři se stala nehoda." ,,Nehoda? Jaká nehoda?" v jejím hlase byl náznak starostí, potěšilo mě, že i po tom, jak jsem se na ní vykašlala, má o mě takovou starost. ,,Já jsem v pohodě Chloe, ale pan Savegi omdlel." ,,Pf, kdo říkal, že jsem měla strach o tebe?! Navíc, musím končit, počítám s obědem zítra, pa." položila mi mobil, ani jsem se nestačila rozloučit nebo něco říct. Odhodila jsem mobil někam do prázdna pokoje a šla jsem do koupelny, že si dám sprchu. Vykonala jsem veškerou hygienu, k večeři jsem si ohřála lazaně a sedla si k počítači, že budu pracovat.

Moje myšlenky se ale stále stáčeli ke Calumovi. Je v pořádku? Nemá hlad? Stála jsem si opakovala, ale nenašla jsem v sobě odvahu mu zavolat. Abych nějak zaměstnala svoji hlavu, začala jsem vyřizovat pracovní objednávky, taky jsem zavolala do firmy, že je Calum v nemocnici, a zrušila schůzky, kterých se musel účastnit. Když jsem byla s prací hotova, koukla jsem se na hodiny, které ukazovali půl 11. Neuvěřitelné, jak ten čas letí, když má člověk co dělat. Proto jsem si zkompletovala materiály, které zítra musím odevzdat na obchodní schůzce, převlékla se do pyžama a natočila budíka. S myšlenkami na Caluma jsem usnula.

Ráno jsem se probudila sama od sebe, hodinu před tím, než obvykle vstávám. Využila jsem volný čas k přehodnocení myšlenek a rozhodla jsem se, že Caluma navštívím v nemocnici. Po ránu jsem vykonala základní hygienu, tentokrát jsem si nechala rozpuštěné vlasy, obličej jsem lehce přepudrovala, nanesla řasenku, tvářenku a lesk na rty. Měla jsem dobrou náladu, běhala jsem po koupelně s kartáčem v ruce a prozpěvovala jsi. Proto jsem zvolila úzké džíny, lodičky a bílou košili. Pobalila jsem si veškeré materiály do velké kabely, ujistila jsem se, že mám klíče, peněženku a mobil a vydala jsem se za Calumem. Po cestě jsem se stavila v jeho neoblíbenější čínské restauraci Zlatý Drak, kde jsem mu chtěla koupit jídlo, abych nepřišla s prázdnou. Začervenala jsem, když jsem si vzpomněla, jak mě tu Calum znemožnil. Ne, on mě tu udělal. Příjemné horko se mi rozlilo do klína a já se zaradovala, že jsem si rozhodla vzít kalhoty.

Jídlo jsem zaplatila, poděkovala a chytila taxi, kterým jsem se nechala odvést až k nemocnici. Když jsme dojeli na místo, zmocnila se mě nervozita jak před hrozně důležitou písemkou z Matematiky. Zaplatila jsem řidiči a vystoupila. Chvilku jsem stála na místě a přehodnocovala situaci, a když jsem si řekla, že nemám co ztratit, dlouhými kroky jsem si to mířila do velké haly nemocnice. Všude svítila ostrá světla, sem a tam chodili bílo odění lidé s milými tvářemi. Zahlédla jsem i ošetřujícího lékaře Caluma, ale ten hned zmizel v hloučku doktorů. ,,Dobrý den, mohla byste mi prosím poradit? Jdu navštívit pana Caluma Savegiho, na kterém oddělní bych ho našla?" zeptala jsem se, když jsem našla recepci. Za okýnkem na mě vykukovala drobná žena s černými vlasy, zelenýma očima, srdčitou tváři a ďolíčky, když se usmála. Byla až příliš hezká na obyčejnou recepční. ,,Dobrý den, dejte mi chviličku, kouknu se do počítače." vešele zašveholila a veškerou svoji pozornost přesunula k počítači. ,,Ano, Calum Savegi, východní křídlo, lůžková část, pokoj 445." mile se na mě usmála a mě začalo být špatně z toho jejího přecukrovaného úsměvu. ,,Děkuji." neobtěžovala jsem se na ní dále mluvit a odešla jsem do lůžkové části.

Šla jsem po dlouhé chodbě, a jak jsem míjela pokoje, znovu se mi do břicha vkradl známí pocit nervozity. 440, 441, 442, 443, 444, 445? Jo, 445, to bude ono. Zadívala jsem se na štítek vedle rámu dveří, kde bylo napsáno Calum Savegi. Na prázdno jsem polka, sebrala veškerou svojí odvahu a zaťukala. Ozvalo se prosté dále. Chytla jsem za kliku a vpadla do pokoje. Zkoumala jsem situaci, přejížděla pohledem po pokoji, až mi zrak padl na to, co jsem hledala. Calum. Srdce mi ztěžklo žalem a kdybych si pořád v duchu neopakovala, ať zůstanu silná, nejspíš bych se rozbrečela jak želva. Vyměňovali jsme si láskyplné pohledy, čert to vem. Přešla jsem k němu a objala jsem ho. Vděčně se mi zachumlal do mého objetí, přitáhl si mě k sobě tak, že jsme byla nucena si sednout na kraj postele.

,,Ach Cat, ty moje sladká krásná Cat." zabědoval mi do vlasů a políbil mě do nich. ,,Omlouvám se, je mi to tak strašně líto." věděla jsem, že naráží na situaci s Andreou. Cítila jsem, jak mi kloktá krev v žilách, ale teď na to nebyl dobrý okamžik. ,,Pšš, to je v pořádku." konejšila jsem ho. ,,Ne, není." odporoval mi a podíval se mi do očí. Zarazila jsem se, když jsem viděla, jak se mu v jeho očích lesknou slzy. Až teď jsem si všimla, jak bledý je. ,,Musíme si promluvit. O tobě, Andree a Emmě." to už jsem nezkousla, proč teď si chce povídat o těch dvou ženách? O Andree, to chápu, ale o Emmě? Vybouchla jsem. ,,Co všichni máte s tou Emmou? Už toho mám dost, jak tu všichni kolem mě chodíte po špičkách!" vřískala jsem. ,,Kdo je sakra ta Emma?!"