Dvanáct pravidel touhy

Ledovec

Ach jo, vy mě vždycky přesvědčíte, abych už dneska napsala další díl. Vyyy! :D 

Jinak děkuji za komentáře, vote, přečtení a support! <3

Na obrázku Calumova matka, Ellizabeth.

Calum

Kolem mě hýřila barevná světla, která mi dopadala na vlasy a obličej. Zhluboka jsem se nadechl, ale do plic se mi nedostal žádný vzduch. Otevřel jsem rty, ale nevyšla ze mě žádná slova. Pohnul jsem rukou, ale žádný pohyb jsem neudělal. Ležel jsem prázdnu, kolem mě světlušky barev, která tančila a třepotala se.

,,Calume? Calume? Calume, vzbuď se!" 

Světýlka se začala ještě více třepotat a jako neposední motýlci odletěli do prázdna, které mě obklopovalo, na okamžik jsem tu byl sám, pak se přede mnou objevil známý obličej. Dívka se srdčitou tváří a očima velkýma, jako samotný oceán. Najednou se vše zamlžilo, dívka ke mě promlouvala, ale já jí neslyšel. Co? Co? Opakoval jsem jí stále, ale ona na mě začala křičet, neschopen jsem jí porozumět. 

Catrine

Všichni se na tebe zmateně podívali, věděla jsem, že to zavinilo jméno Emma. Kdo je sakra Emma? Nikdo nic neřekl, všichni ponořeni do vlastních myšlenek, jako by pátrali po záchranném lanu slov. ,,Kdo je Emma?" prolomila jsem po několika chvílích těžké ticho, které mezi námi panovalo. Ellen s její matkou na mě vytřeštili oči, stále neschopny ze sebe něco dostat. ,,To není tvoje starost." utnul mě ledový hlas Calumova otce. Zamračila jsem se, nezajímalo mě, že je to Calumův otec, buď mi řekne co se tady děje, nebo ať jde k šípku. ,,Ale je to moje starost, protože jsem to byla já, kdo Caluma našel, já, kdo se o něho ty celé roky staral, a já kdo byla-" zarazila jsem sama sebe, přece jim neřeknu, co jsem spolu měli. Promnula jsem si spánky a odmlčela se.

,,Zlato, odvez prosím tě Ellenu a Cat domů." ozvala se Calumova matka. Její obličej byl strhaný obavami o svého syna, byla o dost bledší než normálně a hlas měla až příliš tichý. ,,Není dobře, aby tu obě zůstali. Ne za takové situace." pohladila mě po rameni a otočila se směrem k nemocničnímu oddělení, přesně tam, kde byl Calum. Chtěla jsem protestovat, ale Ellen mě chytla za ruku a hlavou mi naznačila ne. Rezignovaně jsem si povzdechla a nechala se Ellen a jejím otcem odtáhnou do auta.

Calum

Temnotu protrhlo světlo, ostré a nažloutlé. Zabodávalo se mi do obličeje jako jedovatí hadi. Po pár minutách jsem zkusil otevřít oči, na pár sekund jsem oslepl a začal mžourat kolem sebe. Nejdřív bylo vše rozmazané, pak jsem poznával kusy nábytku, jako želený stůl a židle, štos papíru, postel, na které jsem ležel. Postel? Počkat, nebyl jsem náhodou v kanceláři? Kancelář? Cat?! Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli jí neuvidím, když jsem zjistil, že ne, začal jsem se pomalu zvedat z postele. Nejdřív hlavu, pak těžké ruce, když už jsem se chtěl odkrýt, malé ruce mě zarazili zpátky do postele. 

,,Calume, zlatíčko." uslyšel jsem mámin ustaraný hlas, hned se mě zmocnila úleva. Objala mě, přitiskla si mou hlavu na rameno a laskala mě ve vlasech. ,,Už je to všechno dobré," utěšovala mě, ,,omdlel jsi v kanceláři, Cat se o tebe postarala a zavolala ti záchranku." vysvětlovala mi, než jsem se uklidnil. Pustila mě a já do plic nabral pár svěžích doušku vzduchu. ,,Jak to myslíš, že jsem omdlel?" zamračil jsem se, vůbec jsem si to nepamatoval. ,,No, kdybys mi radši řekl, že mě rád vidíš, neuškodilo by to." popichovala mě matka, musel jsem pousmát. Tohle mi chybělo. ,,Promiň, vždyť víš, že tě vždycky rád vidím," vřele jsem se na ní usmál a schoval jí její drobnou ručku do té své velké, ,,ale řekni mi, co se stalo." 

Matka mi tedy popsala, jak jsem omdlel, a že se setkala s Cat až v nemocnici, kde na něj čekala venku. ,,Cože? Cat tu byla? A proč nepřišla?" ptal jsem se matky, když skončila s vyprávěním. Stočila pohled k oknu a odmlčela se, jako by hledala ta správná slova. ,,Mami?" jemně jsem jí stiskl ruku, aby mi věnovala pozornost. Podívala se na mě se slzami v očích, statečně je však zadržovala. ,,Co se stalo? Je něco s Cat?" začal jsem panikařit. ,,Ne, jistě že ne," ubezpečila mě, ,,je v naprostém pořádku. Poprosila jsem tvého otce, aby ji s Ellen zavedl domů. Víš, mluvil jsi o ní." sklopila pohled a hypnotizovala svůj klín. ,,O kom jsem mluvil?" nechápal jsem, ale pak mi došlo, proč jsem viděl tu ženu. Nebyla to Cat, jak jsem si myslela, ale Emma. Dal jsem si ruce přes oči, opět se mě zmocňoval ten pocit bezmoci, který mě pronásledoval už delší dobu. Snímač srdeční aktivity, na který jsem byl připojen, začal pípat, cítil jsem, jak mi bije srdce, jak kdybych běžel maraton. 

,,Calume, prosím, dýchej." pohladila mě matka po zádech, najednou se srdce uklidnilo, dech zjemnil. V očích mě štípali slzy. Podíval jsem se na druhou stranu místnosti, dělajíc, že mě něco zaujalo, jen abych se nemusel koukat do matčiných. Chápala, že bych teď potřeboval chvilku pro sebe. ,,Zajdu pro doktora, zeptám se, jestli můžeš něco sníst." stiskla mi ruku a odešla.

Ach Emmo, myslel jsem, že jsi pryč.