Dvanáct pravidel touhy

V očích nepřítele

Tak, další díl na světě. Děkuji za mimořádný support! Jste jedničky. <3

Catherine

V Edvardově náruči mi bylo příjemně, na malý okamžik jsem měla pocit, že nechci, aby mě pustil. Za mnou se ale ozvalo zakašlání, které mě koplo zpátky do reality. Otočila jsem hlavou a v ústech mi vyschlo. 

,,Neruším vás?" kanceláří se rozezněl hluboký chraplavý hlas, hlas Calumova otce. V ten moment jsem si přála, abych se proměnila v malou mušku a mohla neslyšně proklouznout, v trapnější situaci jsem už prostě být nemohla. Calumův otec mě prostě neměl rád, ať už jsem dělala cokoliv, do začátku, co jsem nastoupila do firmy, má něco proti mě. Nikdy jsem neměla ale odvahu se ho zeptat co to je, protože jsem věděla, že by mi to stejně bylo k ničemu, on už byl takový, nikdy nedával najevo emoce. Ani když se to týkalo Caluma, jeho sestry, nebo dokonce i jeho matky. 

,,Pane Savegi-" snažila jsem se to nějak vysvětlit, ale utnul mě pozvednutím ruky. ,,Edvarde, nevěděl jsem, že jsi přijel do města." dala bych ruku do ohně, že se mu přes obličej přehnalo něco, jako znechucení, které odešlo stejně rychle jako přišlo, a tváře se mu napřímili do něčeho, co bylo těžké identifikovat jako úsměv. Edvard mě tedy spěšně pustil a podal si ruku s Calumovým otcem. ,,Harolde, tak rád tě vidím." poplácal Calumova otce po rameni, vyměnili si pár formalit a pak se Harold, nebo-li pan Savegi otočil na mě. ,,Slečno, vy nemáte co na práci?" chvíli jsem na něj zírala, než mi došlo, že mluví na mě. ,,Ano, ano, mám!" vykřikla jsem až příliš nahlas. ,,Zrovna jsem byla na odchodu." a znovu jsem si posbírala svoje věci, které se váleli po zemi, když mě Edvard chytil za ruku. ,,Ano, to jsem viděl." neodpustil si sarkastickou poznámku, měla jsem chuť protočit oči. S popřáním pěkného dne jsem je obešla a vyklouzla z kanceláře do hlavní haly, kde na mě mávala moje nejlepší kamarádka Chloe. Zrovna s někým horlivě telefonovala, tak jsem si v blízkém automatu koupila kafe, které jsem pak jedním lokem vyprázdnila. Kofein se mi příjemně rozlil do těla, takže se mi do obličeje vrátila barva a povolili mi svaly. Pozorovala jsem rušnou halu, kde proudili davy lidí, ať už ven nebo dovnitř. Měla jsem pocuchané nervy, proto jsem nervozně podupávala a úlevně jsem si oddychla, když se Chloe vymotala zpoza rohu. S objetím jsme se přivítali a pak rychle pádili do nejbližší restaurace, abych jí mohla všechno povědět.

Vybrali jsme si indickou restauraci, která byla laděna do tmavých sytých barvách. Převládalo hnědé dřevo, společně s červenými sedačkami a prostíráním to bylo tmavé místo, ale bylo otevřené velkými okny, které poskytovali výhled na rušnou ulici podzimního dne. Objednali jsme si a nechali se unášet dobrým jídlem a konverzací, při které jsem si uvědomila, jak mi tohle chybělo a jak jsem ráda, že jsem mohla Caluma vypustit z hlavy. Mluvili jsme o hodně věcí, já například o tom, že bych chtěla vypadnout z města. Chloe mi to samozřejmě vyvracela, že by beze mě nepřežila, ale myšlenka o cestování se mi usadila v mysli jako nepříjemný brouk. Po hodině skvělého relaxu, jsme se nuceně zvedli, zaplatili a zamířili zpátky do kanceláře. Vrátila jsem se do prázdné kanceláře, kde jsem udělala nějakou tu práci, a v šest večer jsem jí zase zavřela a šla domů. Přemýšlela jsem, jestli bych měla Calumovi zavolat a zeptat se ho, jak se mu vede, jestli je v pořádku a jestli něco nepotřebuje. Koneckonců je to můj šéf, a i když jsem s ním měla sexuální vztah, a co si budeme namlouvat, bylo to božskej sexuální vztah, někde uvnitř mě, někde opravdu, opravdu, opravdu, opravdu hodně hluboko, jsem si uvědomila, že mi na něm záleží. Proto jsem z kabelky vytáhla mobil a vytočila jeho číslo, po třech zvoněních jsem to chtěla položit, protože to nezvedal. ,,Haló?" ozvalo se z druhé strany a já poznala Calumův hlas. Cítila jsem, jak se mi stáhli střeva jako malému dítěti, když musí k zubaři. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Ahoj Calume, to jsem já." 

,,Ano, já vím." odpověděl mi. V jeho odpovědi bylo ale tolik chladu, ne žádná sexuální narážka, nebo to jeho roztomilé vrnění, po kterých se mi klepou slabiny. ,,Chtěla jsem se zeptat, jak se ti daří."

 ,,Je mi fajn, dneska mě pustili z nemocnice." 

,,To je skvělé, to je vážně skvělé." 

,,Jo, to je," odmlčel se. ,,Ještě něco potřebuješ?" 

,,Ne, jenom že jsem udělala nějakou práci, takže můžeš klidně odpočívat." 

,,To je od tebe milé, ale zítra se vrátím do práce. Takže je to všechno?" stále odměřená odpověď. Nevěděla jsem co říct, tak jsem prostě něco plácla. ,,Ještě, že by sis měl hledat někoho nového, brzo budu odjíždět z města."

Calum se odmlčel, slyšela jsem jenom jeho dech. ,,Aha.. dobře, beru to v potaz. Teď už musím končit, měj se, Catherine." Vyslovil moje jméno tak, jakoby už mě nikdy neměl vidět. Vyslovil ho se vší něhou, láskou a soucitem, který ke mě choval. Po tvářích mi začali stékat slané pramínky, které mi dopadali na košili, bylo mi to ale jedno. Sesunula jsem se na chodník a nechala se usnášet svými emocemi. Chápu, je čas.

Info: Chci říct, že se už pomalu blížíme ke konci. Jak dokončím povídku, začnu s novou, už mám návrh, zpracování, atd. Bohužel se mi nechce, ale už je na čase. Chci povídku ukončit tak, jak by to dopadlo v reálném životě a ne tak, jak bych si to já vysnila. Nebude to ani badend, ani happyend.