Dlouhá pouť k domovu

6. kapitola

Vsunul ruku pod látku košile a přejel po bolavém rameni. Prsty při tom narazil na starou jizvu od šípu, kterou si vysloužil na svých cestách při hledání otce, když se nerozumně připletl do rány skupině rabiátů, kteří se pokoušeli zapálit osamělé stavení nějakého sedláka společně s ním samotným a jeho rodinou. Tehdy byl ještě mladý. Kdyby se ho dnes někdo zeptal - u stolu a s pivem v ruce - jestli by to udělal znovu, odmítl by, ale setkat se s takovou situací ve skutečnosti měl by meč v ruce dřív, než by podobní zločinci řekli 'trpaslík'.

Sklouzl rukou z té bezvýznamné, malé jizvy, dolů až k okraji obvazu, který obepínal jeho hrudník a přes žaludek kus břicha. Byl jím obvázaný pomalu tak jako dítě do zavinovačky. Dítě. Aniž by se dotkl rány skryté za obvazem, přesunul ruku ještě níž, kde jeho boky obepínal pas kalhot, a položil dlaň na vázání klesající od jeho pupku až do rozkroku. Početí dítěte pro něj byl už dlouho jen teoretický pojem a to se nezměnilo ani teď, lhostejno kolikrát mu lidé v okolí připomněli skutečnost, že nese dítě, nebo kolikrát půlčík vrhl starostlivý pohled na jeho podbřišek. To samo o sobě bylo hodně matoucí. Jestli dítě přežilo vyhřeznutí jeho vnitřností do vnitřku drátěné košile, zatímco pomalu krvácel do sněhu, potom už na světě neexistovalo nic, co by ho mohlo předčasně vypudit z jeho těla. A to bez ohledu na fakt, že o potracení dítěte slyšel velmi dávno a byla to fáma rovnající se zvěstem, že v Morii ještě žijí osamocení trpaslíci, kteří odolávají skřetímu obležení.

Zamračil se a přesunul ruku zpět k okraji obvazu, za který trochu zatahal. Nepříjemně ho dřel do kůže. Nejspíš se během jeho cesty z postele sem do křesla posunul a sroloval a teď se mu zatínal do masa a bolavých žeber. Sám s tím nemohl dělat nic a ani se o to nechtěl pokoušet. Na ránu ukrytou pod obvazem neměl chuť se dívat, protože v něm vyvolávala... ne, strachem by to nenazval, ale nebyla normální. Připomínala mu tenoučkou látku nataženou na svalech jeho břicha tak jemně, že by stačilo se jí dotknout, praskla by a jeho střeva by se opět vyvalila ven. To nebylo přirozené. Viděl tucty ran na svém těla. Nejdřív zčernalé vrstvou sražené krve a zarudle zanícené, pak už jenom pokryté strupem, který se začal časem pomalu odlupovat, a nakonec novou jizvou – nejdřív růžovou a snadno zranitelnou, ale po čase bledou nebo světle hnědou, vystupující nad kůži.

Proklatí elfové z hvozdu a jejich zrádná magie, jako kdyby Thranduilovi nestačilo, že mu zachránil život, za což mu musel být alespoň na oko vděčný, ještě ho nejspíš okradl o důkaz jeho velkého vítězství, který by nesl navždy na svém těle. A nebýt ostatních z jeho společnosti, byl by okraden i o Azogovu hlavu a jeho tělo. Naštěstí byl, jak se doslechl, Dwalin dostatečně duchapřítomný, aby nenechal velitele elfské jízdy hned po konci bitvy hodit skřetovu hlavu do ohně, takže ji mohli vsadit do výklenku vedle brány, na čestné místo nad hlavami ostatních poražených nepřátel, aby navždy každého, kdo by chtěl pozvednout meč proti Ereboru, varovala, jak bláhový je takový cíl. Z Azogova těla pak jemu samotnému připadla čepel, kterou mu skřet probodl břicho, návdavkem s kusem jeho paže, ze které ho nebylo možné vyprostit. Ale to nevadilo, meč ležel na jednom z výklenků, kam se dříve odhazovaly odpadky, a o maso a kosti se právě staral koloběh přírody. Do zimy by mělo být všechno pryč a pak meč nechá uložit přesně tam, kam patří - do jeho soukromé části pokladnice mezi ostatní válečné kořisti.

Ozvalo se decentní zaklepání, které mohlo ohlašovat jen jediného návštěvníka.

Váhavě zvedl ke dveřím pohled a v duchu zvážil, jestli nemá předstírat spánek. Kdyby se teď neozval, půlčík by dospěl k názoru, že usnul, a nerušil by ho ani s jídlem, jenže jídlo bylo právě něco, po čem teď toužil. Nedokázal sice rozeznat bolest žaludku z hladu od bolesti rýpající v něm díky zranění, ale jeho mysl mu říkala, že má hlad.