Dlouhá pouť k domovu

19. kapitola

Sotva se jeho lid usadil v Hoře, začaly první spory, nepodobné těm z Ered Luin. Tam žili všichni pohromadě. Částečně ve slujích v úbočí hor, ale také v domech z kamenů a dřeva velmi podobných těm lidským. Všichni pracovali jako jeden, velmi blízko sebe. Rozdíly mezi cechy a rodinami se tam lehce smyly, protože nebylo na výběr. Hlavní bylo přežití a vytvoření nového bezpečného místa k životu, kde by se mohly rodit další generace.

Jenže teď byli zpět v Ereboru a krev si žádala svoje, ať už šlo o staré spory mezi rodinami a cechy, nebo spory docela nové, vzniklé z toho, že některé rodiny dříve nízkého původu, získaly v Modrých horách postavení, které teď bylo pro mnohé těžké uznat.

On jako král musel rozhodnout, čí nároky budou uznány a kdo nezíská to, co si myslí, že mu náleží. Každá strana měla mnoho argumentů, které si musel všechny vyslechnout a důkladně zvážit. A to také dělal.

Bylo to ale únavné, zvláště když se spustil křik a spor se od argumentů přesunul k výhrůžkám a v nejednom případě i pěstem. Nezabránily v tom ozbrojené stráže ani vysoké pokuty, které úspěšně plnily obecní pokladu hlavně dlužními úpisy, ale i stříbrem a zlatem.

A tak se to táhlo už přes měsíc. Ještěže Balin naplánoval královské audience jen dvakrát za pět dní, být to častěji, nejspíš by už některému z těch, kteří před něj předstoupili, nechal srazit hlavu. Čistě jen proto, aby ho už nemusel poslouchat.

„Je tu ještě poslední žadatel o vaši pozornost, můj králi," informoval ho Balin důvěrně, když si od něj přebíral brk, kterým podepsal, jak doufal, poslední listiny v tomto dni.

„Doufám, že to nebude na dlouho," podotkl jen tak mimochodem.

„To nevím pane, ale myslím, že budete tentokrát potěšen," odvětil Balin s naprosto upřímným úsměvem.

Nedůvěřivě si ho změřil, ale neřekl nic, aby zpochybnil jeho slova, jen se opřel a složil ruce na kamenné područky trůnu. Připraven přijmout dalšího trpaslíka, který bude sice uctivě, leč neodbytně žádat o něco, co mu pravděpodobně z těch nebo oněch důvodů nebude moci dát. Zato bude muset vymyslet způsob, jak ho uspokojit a zároveň neubrat nikomu jinému.

Balin zaujal své místo a jeho hlas se rozlehl trůním sálem:

„Gandalf, řečený šedý, čaroděj a přítel trpaslíků ať nyní prosím předstoupí. Jeho slovo bude vyslyšeno."

Musel se ovládnout, aby se dychtivě nenaklonil kupředu. Jestliže tu byl čaroděj, mohl přinášet zprávy o jeho malém zloději a o tom, jak se mu daří doma v Kraji. Nebo možná dopis. Třeba jenom pár slov napsaných, jak by Bilbo řekl, ze slušnosti, protože byl dobře vychovaný hobití gentleman. Nedoufal v nic víc, opravdu ne, proto by mu i to málo stačilo.

Sluhové otevřeli dveře a Gandalf vešel dovnitř. Kráčel pomalu směrem ke královskému stolci, coykrok to úder hole o kamennou zem pokrytou temně modrým kobercem, díky kterému měly být údery tiché. Přesto se místností rozléhaly. A dráždily Thorinovi trpělivost. Copak nemohl starý muž přidat trochu do kroku? Viděl ho utíkat tak rychle, že by možná předběhl i sprintujícího vrrka, ale teď si prostě musel dávat načas.

Konečně stanul u paty schodiště, přesně jak protokol žádal, a hluboce se uklonil.

„Vítejte Tharkûne v Ereborských halách a na mém dvoře," přivítal ho, jak si zvyklost žádala, i když by raději rovnou celou audienci ukončil a odvedl čaroděje do ústraní, kde by s ním mohl mluvit o Bilbovi. Vyzpovídat ho o tom, jak se jeho manžel má. Nesmírně toužil o něm vědět alespoň něco.