Dlouhá pouť k domovu

3. kapitola

„Jak si přejete, Výsosti," poklonil se starý trpaslík.

„Ne, ne. Počkat! Nic nepřipravujte, Baline!" vyskočil zpostele a divoce zagestikuloval k Balinovi, „Ty nemůžeš teďvstávat, nejsi na to dost silný. Teprve tak před půl hodinou sesvůbec probral, nemůžeš... rozhodně nemůžeš, zvláště vesvém stavu, vůbec opouštět postel! Musíš odpočívat a léčitse. Řekněte něco, Oine!" obrátil se na trpasličího léčitelepro nějakou pomoc.

„Inu, já to vidím tak, že je Jeho Výsosti dobře. Jednacesta do trůnního sálu, když se dobře oblékne a nebude senamáhat..."

„Námaha je už jen ta cesta!"

„Chováš se jako kohout pobíhající kolem slepice, kterásedí na vejcích," zavrčel Thorin nevrle a odhodil překvapivěsvižným pohybem svou pokrývku, čímž přede všemi odhalil svoutéměř úplnou nahotu – sláva, že měl na sobě alespoň kekolenům dlouhé bavlněné kalhoty. „Mohl bys být alespoň trochuužitečný a pomoct mi vstát," zavrčel a pomalu spustil jednunohu z postele. Druhá následovala hned vzápětí, ale s tou simusel pomoci rukou, hezky ji popostrčit z postele dolů, a nakonecse vytáhl do sedu, to celé za znepokojivě krátkou dobu, běhemkteré mu v tom nedokázal zabránit.

„Ne, to bych ve skutečnosti nemohl, protože to považuji zaopravdu velice špatný nápad. Vlastně by sis právě teď měllehnout zpátky do postele..."

„Kili." Natáhl ruku ke svému synovci, zjevně naprostoignoruje veškeré Bilbovy protesty.

„Jistě, strýčku," odvětil Kili a v mžiku byl na druhéstraně postele, vedle Thorina. Uchopil ho za napřaženou ruku,kterou si hodil kolem ramen, a pak svého strýce vytáhl na nohy.

Bilbo s hrůzou sledoval, jak se Thorin s bolestným sykánímzvedá nahoru, ruku ovinutou kolem hrudníku, a pak nabírárovnováhu. Jedno malé zaváhání, jen podklesnutí nohy stačilo,aby se k němu vrhnul a zachytl ho z opačné strany než Kili. Sicenechtěl, aby jeho manžel vstával, ale rozhodně ho nemohl nechatupadnout na tvrdou kamennou podlahu pokrytou jenom zpráchnivěloukožešinou.

„Měl by sis sednout," požádal ho zoufale a trochupřiškrceným hlasem, což ale nebylo dáno ani tak jeho obavou,jako spíš váhou těžké Thorinovy ruky, která mu spočívalakolem ramen, a těla, kterým se o něm trpaslík opíral, jak mělrozhodně dojem, víc než o svého synovce.

„Když si sednu, už znovu nevstanu," zavrčel trpaslík,přičemž udělal jeden malý krok.

Sevřel mezi zuby frustrované zasténání. Byl rozpolcený mezistrachem hraničícím s hrůzou, která souvisela se strašlivýmiobrazy Thorina krvácejícího z více míst, než byla rána na jehobřiše, a značnou zlostí nad tak nezodpovědným a neopatrnýmmanželovým počínáním. A konečně tu byla také jistěrezignace, kdy mu začínalo být jasné, že Thorina nedonutí silehnout. Měl by se tedy alespoň postarat o to, aby se mu při cestěnic nestalo a on zůstal v teple. Ano, to bylo bezesporu důležité,zvláště když viděl... oh, Valar, měl Thorinova ňadra přímo uobličeje. To bylo tak neuvěřitelně trapné. Cítil, jak mu krevstoupá do tváří a do uší.

„Dobře, dobře, ale obleč se, než někam půjdeš,"zamumlal, víc rozpačitě než rozzlobeně, a rozhlédl se po něčem,čím by mohl Thorina zakrýt. Určitě si pamatoval, že pro nějhned na začátku přinesli župan, a skutečně, přehozený přesžidli sloužící spíše jako stolek, ležel modrý plášť svyšíváním. Kupodivu to byla několikavrstvá látka, takže možnái teplá, a Thorin se ochotně, bez jediného slova do hávu nechalobléct, vlastně to spíš vypadalo, že vyloženě očekával, žemu někdo pomůže. Ostatně také proč ne, byl zraněný. I kdyžnakonec si plášť přitáhl k tělu sám, nepatrně odstrčilKiliho pomocnou ruku a sám, trochu kulhavě, ale opět nečekaněsvižně vyrazil ke dveřím.