Dlouhá pouť k domovu

5. kapitola

„Ehm, ehm," odkašlal si starý trpaslík, „Nuže tedy... Barde, zvaný Drakobijče, zástupce lidu z Jezerního města a potomků lidu z Dolu, prosím, můžete přistoupit a promluvit. Vaše slova budou vyslyšena."

Velký člověk pomalu přešel na místo, které předtím zaujímal Thranduil, a opět, trochu neobratně, ale snad upřímně uctivě se uklonil, na což mu Thorin odpověděl pokývnutím, které bylo, na rozdíl od pozdravu vůči Thranduilovi, opravdu upřímné. Nebylo to poprvé, co viděl, že jeho manžel projevuje tomuto velkému člověku skutečný respekt a úctu, ač ho vzápětí nebo o okamžik předtím velmi ochotně a hrubě urážel. Byla to podivná záhada střetů mezi nimi, kterou ve své přirozené zvědavosti chtěl odhalit... snad jednou, když bude mít možnost.

„Barde z Jezerního města a vnuku Pána Dolu," oslovil ho trpasličí král přízviskem, které mu doposud nikdo nedal, „přijmi mé díky za pomoc, kterou jsme obdrželi od tvých lidí, a také hold jejich odvaze a odhodlání, se kterým bránili nejen sami sebe, ale i Erebor. Také věz, že děkuji tobě osobně a vzdávám ti hold, za statečnost a schopnosti, které jsi prokázal v boji, a ctím tě za to, že jsi dokázal zabít Šmaka. A slyš, že tě považuji za dobrého vůdce svého lidu."

„Je mi velkou ctí, že to říkáte, Vaše Výsosti, a děkuji za každé vaše slovo," odvětil Bard a opět se pokusil neohrabaně uklonit, „ale předtím, než začnete s dalšími předstíranými zdvořilostmi nebo vydíráním nebo politikařením nebo jak tomu chce říkat, měl byste vědět, že mě takové věci nezajímají. Jsem prostý člověk, neumím lhát a hrát divadýlko a sotva se umím poprat v hospodě. Nejsem tady, abych sjednával velká staletá spojenectví, jsem tu jenom kvůli jednoduchému obchodu. Mám něco, co chcete. Nabídněte cenu a nějak se domluvíme."

„Jak se opovažuješ, člověče?!" vzkypěl Dain hněvem a téměř se na Barda, jež před ním ovšem neuhnul, vrhl, „Máš vůbec tušení, s kým tu mluvíš?"

„Ovšemže mám. Mluvím s Thorinem Pavézou, který dal mě a mým lidem slovo a to se pak zdráhal dodržet," odpověděl Bard nemilosrdně k Dainově naprostému šoku, ve kterém nakrátko strnul na místě, načež se jeho oči zúžily, a sáhl na topůrko sekery visící mu u pasu.

Znepokojeně se podíval nejdřív po Thorinovi, který celou nebezpečnou scenerii sledoval poklidně ze svého trůnu, pak na Kiliho a jeho trochu poplašený výraz a na Balina, který se mračil, a nakonec vzhlédl nahoru k čaroději. Ani jeden z nich se podle všeho nehodlal nic dělat.

„Nezíváš mého krále lhářem v jeho vlastních síních?!" zahřímal Dain a tentokrát i povytáhl sekeru.

„Ne!" vpadl do toho Bilbo docela zoufale, možná trochu ve snaze oplatit Bardovu předešlou pomoc, „Bard z Jezerního města určitě nenaznačuje, že je Jeho Výsost lhář, jen chtěl říct, že... existují sliby, které... jejich plnění je trochu opožděné, ano, přesně tak. Jen opožděné plněný slibů. Nic víc. Bard jistě nechtěl, aby to vyznělo jinak, jen špatně zvolil slova. On není zrovna..." podíval se po velkém člověku, který ho sledoval s tázavě i trochu překvapeně pozvednutým obočím, „diplomatický typ, to mi můžete věřit. Je to dobrý člověk, umí být i pohostinný, ale těch řečí kolem? Hm, hm, hm!" zabručel a zakroutil hlavou, tuto krátkou odmlku využil k tomu, aby se přinutil ze sebe setřást nervozitu, kterou cítil, a dal průchod svému vypravěčskému já, „U nás v Kraji by ho za chvíli nikdo nezval na čaj ani na večírky, protože by určitě měl na všechno nějakou poznámku, kteráby se hostiteli jistě nelíbila. Vůbec ne," pokýval hlavou a krátce střelil pohledem po Thorinovi, jenž ho sledoval bez výrazu, a modré oči, teď sedavě modré barvy, byly upřené přímo na něj, „Navrhoval bych, abychom méně mluvili a více jednali. Bard má u sebe Arcikam, mohl by nám ho ukázat, aby bylo jasné, o čem se tu bavíme?" přednesl s drobnou otázkou na konci a trochou nejistoty. Nevěděl, co se stane, až Thorin uvidí kámen a jestli vůbec něco, ale pokud ano, byl si jistý, že bude lepší, když k tomu dojde tady, před svědky, než aby si ho trpaslík uzmul a někam potají odnesl a tam ho skryl. A to věděl s jistotou, že by jeho manžel udělal, protože... taková byla povaha trpaslíků. Skrývat své milované klenoty.