Dlouhá pouť k domovu

7. kapitola

„Přistupte amluvte," vyzval zvláště Balina, který s sebou nesl stoh papírů.Ostatně i Dori s Gloiem s sebou měli zátěž, jenom Bofur přišelnalehko.

„Ovšem, můjkráli," přikývl Balin a pousmál se, „Jako první pro vás mámdobrou zprávu. Podle Oina se zdá, že je princ Fili z nejhoršíhovenku. Už není tak hluboko v říši snů, to znamená, že by semohl za pár dní, nanejvýš za týden, probrat."
„To rádslyším, Baline. Chtěl bych ho jít dnes navštívit, ale potřebujinějaké šaty," poukázal na neutěšený a také nedůstojnýstav jeho oblečení, které se skládalo z podvlíkaček, těžkýchbot a dlouhého pláště obšitého kožešinou, který měl na svémprádle pevně svázaný zlatý provazem, který upřímně vypadal,jako kdyby ho někde sundali ze závěsu.

„Postarám se, abypro vás připravili nějaké vhodný oděv," přislíbil Balin asáhl do kapsy, odkud vytáhl kalamář a brk, „Pokud bych teďmohl požádat, Výsosti, měl bych tu několik drobných formalit,které je třeba podepsat."

Nepochyboval, že jejich víc než pár, ale pomlčel o tom, jen odložil pytlík a dýmkudo klína, takže udělal na tácu trochu místa, kam mohl starýpísař položit první ze svitků, které s sebou přinesl.

„Těmito desetilistinami stvrzujete, že příslušná část pokladu, která bylavyčíslena ve smlouvách, připadne jejich právoplatým majitelůma, samozřejmě s vašim svolením, jeden osobní sejf v pokladnicipro každého," vykládal Balin, když před něj předložilsvitek, respektive jeho dolní část, kde bylo místo pro podpis.

Opět lžíciodložil – tímto tempem se bude muset najíst studeného jídla,jako to dělal vždy, když před ním na stole ležela hromadalistin potřebných podpisu – a stáhl si z ruky pečetní prsten.Se zručností naučenou léty cestování stejně jako desetiletímipapírování, rozložil přenosný kalamář a nanesl inkoust napolštářek k pečetění. Namočit prsten, přitisknout, namočitbrko, podepsat. Balin se uklonil, převzal si podepsaný list,uklonil se podruhé a položil mu na tác další list k podepsání.Tak mu rukama v rychlém sledu prošlo deset listin a další šestse před ním objevilo.

„A těmitolistinami přisuzujete bratrům Ri, Bomburovi a Bofurovi a jejíchbratranci Bifirovi, dědičné šlechtické tituly."
Přikývl abeze slova jeden po druhé zpečetil a podepsal. Dal slib. Slib,který myslel vážně už při svém vyslovení a nikdy by anikoutkem mysli neuvažoval, že by kteréhokoliv ze jmenovaných ojejich právoplatný titul připravil. Přesto se zdálo, žepřinejmenším Dori pochyboval, protože předtím, než udělalposlední tah ve svém plném jméně na posledním svitku, stálstrnule a jeho upřený pohled mohl snadno cítit na vrcholku hlavy.Teprve, až když odložil brk do kalamáře a Balin si převzallistinu k sobě, zaznamenal, že se Dori uvolnil.

„K udělenídědičného titulu náleží také obřad, kdy vám daruji rodovýkorálek s vašim erbem," promluviil, klouzaje pohledem od Doriho kBofurovi a zpět, „Jeho návrh je obvykle na volbě správcekrálovského stolce, tedy Balina. Jsem si jistý, že se spoludokážete dohodnout, jaký symbol a jméno chcete, aby váš rodnesl. Až se tak stane... echrm... uskutečníme obřad, ale pokud byzáleželo na mně, nechal bych ho až po korunovaci."
„Jistěže,můj pane, bude nám ctí," uklonil se Dori.
„Dobře, dobře,nám třem je to vlastně jedno, Výsosti," usmál se Bofur, „Stitulem nebo bez, život bude pořád stejnej."

Hádal by se o tom,jestli bude jejich život stejný. Bude těžší, jak velmi dobřevěděl. Už tři generace král Ereboru nevynesl prostého občananebo třeba i měšťana do šlechtického stavu, on během prvníchdní své vlády dal titul hned dvou rodům po šesti větvíchdohromady. Bývalí členové královského dvora a jejich potomcibudou vzteky bez sebe, že někdo z prostého lidu je tak blízkýsamotnému králi, ale to byla ostatně jejich věc. On je nikdyneopustil, naopak oni odešli od něj hledat lepší život.