Dlouhá pouť k domovu

17. kapitola

Rozpálený kámen zabalený do plátna, který mu Namli položil na klín, byl absolutní blaho. Jeho horkost mu prostupovala pálícím rozkrokem a tlumila bodavou bolest, které mu vystřelovala do kyčlí a zad. Horko sálající z krbu po jeho levici bylo neméně příjemné.

Zaklonil hlavu a opřel se zátylkem o novou, krásně vonící kožešinu, která byla přehozena přes opěradlo. Tak to bylo dokonalé. Alespoň na chvíli si dovolil luxus užívat toho, co mu jeho titul nabízel. Jen pro dnešní den. Zítra ráno bude muset zase vstát z postele, vyměnit volné plátěné kalhoty za pevné kožené, které se mu bolestně zaříznou do nejcitlivějších míst, a pak se ukázat v palácových chodbách, jen aby dokázal, že je živ a zdráv.

Ale ne teď. Pro tento den dbal na Oinovu radu a odpočíval v klidu svých komnat. Ani ne tak kvůli sobě nebo pro vlastní pohodlí, i když ho vítal, spíš kvůli dítěti. Během noci bylo několik nesnesitelně dlouhých chvil, během kterých měl zasunutý ten mučící lékařský nástroj mezi stehny a jediné, na co mohl myslet, krom bolesti a ponížení, že je viděn tak bezmocný, bylo dítě a co mohla železná trubice napáchat za škodu v jeho lůně. Něco takového nehodlal znovu zažít. A tak se pro tentokrát rozhodl dát přednost bezpečí plodu, který nosil, před politikou a zdáním nezničitelnosti, které rád mezi ostatními vzbuzoval.

Thorin prudce otevřel oči a narovnal se.

Z vedlejší místnosti uslyšel rozčilené hlasy, přesněji jediný hlas, který velmi dobře poznával a překvapilo ho, že ho slyší. Byl to Fili velmi vehementně se dožadující vstupu, zatímco se ho Namli, jak jeho povinnosti žádaly, snažil nejspíš zadržet. Roztržka byla jenom krátká a vítěz byl předem jasný. Jestliže něco dobrého svého synovce naučil, tak to bylo, že se nikdy nesmí vzdávat a vždy musí dosáhnout toho, co chce.

Namli vešel dovnitř a uklonil.

„Jeho Výsost princ Fili si žádá audienci, můj pane. Mám ho vpustit?"

Neodpověděl hned. Nejdříve si přitáhl háv kolem těla a přes nohy, stejně jako přes kámen ve svém klíně, a sepnul v pase sponou. Teprve potom přikývl a naznačil rukou, že může Namli vpustit jeho synovce dovnitř. Bylo to poprvé od Filiho probuzení, kdy by spolu měli mluvit v soukromí nebo koneckonců vůbec mluvit. Zimu přešli v naprostém mlčení, které ani jeden z nich nebyl ochoten prolomit. Až do dneška.

Přestože se Fili usilovně dožadoval vstupu, tak teď, když mu Namli otevřel dveře, vstoupil dovnitř velmi pomalu. Oči měl sklopené k zemi a kulhal víc, než obvykle.

Nemusel s ním mluvit, stačilo se dívat a mluvit s Kilim, aby věděl, že když temný mrak v synovcově hlavě byl černější než obvykle, tak se jeho zraněná noha horšila. Nejspíš, nebýt všeho toho, co se stalo, včetně Bilbova odchodu a zejména toho, jak se odcizili s Thorinem, byl by na tom dnes Fili lépe. Ani elfská kouzla by ho neuchránila před kulháním, ale určitě by touto dobou mohl chodit bez hole a začít pomalu znovu ovládat svůj meč.

Ať ho sem tedy přivádělo cokoliv, leželo to těžce na jeho mysli a to, i přes vzájemné mlčení, dělalo Thorinovi starosti. Fili byl stále jeho krev, držel ho v rukách jen pár minut potom, co se narodil a staral se o něj po celý jeho život. Mohl se na něj stokrát hněvat, ale nikdy by mu nebyl lhostejný.

Konečně dokulhal Fili až k němu, na pouhý jeden krok, a pomalu zvedl pohled. Podívali se vzájemně do očí. Poprvé po velmi dlouhé době. A také poprvé, co se Filimu v očích nebleskl hněv nebo pohrdání. Mlčeli oba. Thorin vyčkával, co jeho synovec řekne. Byl to on, kdo přišel, a tak to bylo správné. I když chtěl vědět, co Filiho trápí, nikdy by neustoupil tak, aby byl první, kdo promluví. To bylo prostě vyloučené.