Dlouhá pouť k domovu

18. kapitola

Snažil se ze všech sil, ale tkanice kalhot byly prostě příliš krátké. Sotva na to, aby udělal jeden uzel, natožpak dva a s každým pokusem se mu zdálo, že má prsty víc a víc nešikovné. Bylo to zoufalé.

Vrhl jeden rychlý pohled vzhůru ke tváři svého krále. Zdálo se, že je stále klidný a trpělivý, ale jak Namli moc dobře věděl, to se mohlo rychle změnit. Jeho Výsost byla jako tající železo ve velkých tavných pecí Ereboru. Na povrchu klidný, ale co okamžik z něj vytryskl proud horkého kovu, který dokázal sežehnout i trpaslíky.

„Nějaký problém?" promluvil král stále klidně.

„Ne, můj pane, všechno je naprosto v pořádku," ujistil ho rychle a úlevným výdechem, protože se mu konečně podařilo uvázat druhý uzel. Sice, večer, až bude Jeho Výsost svlékat, bude muset vzít nůž, ale na tom teď nezáleželo.

Král přejel rukou po právě úspěšně staženém vázaní kalhot, kde musel jasně nahmatat dva nepovedené uzly, ale neřekl nic. Jen pokračoval dlaní po svém podbřišku a zamyšleně se při tom zamračil.

„Bylo by nejlepší začít nosit kalhoty ze sametu," rozhodl se po krátké chvíli, dlaň stále položenou nízko pod pasem.

Neubránil se pohledu na královu ruku a břicho pod ní. Pro normální oči nebylo jistě nic vidět, tuniky, lehká kožená zbroj, široké opasky s velkými sponami a dlouhé pláště s kožešinou, skrývaly tvar králova těla dokonale. Ale pro něj, trpaslíka, jež měl tu obrovskou čest být králi nablízku při koupeli, převlékání a spánku, byla ta pomalá změna do očí bijící.

Poprvé si jí všiml koncem zimy, když sníh na úpatí Ereboru začal pomalu tát. Břicho jeho výsosti dole pod pupkem se zdálo měkčí a poddávalo se při utahování šněrování na kalhotách. Byl šťastný, že něco takového vidí. Zdálo se, že i přes nepojmenovanou královu nemoc, se jeho tělo obaluje trochou zdravého tuku.

Ano, s velkým uzarděním by přiznal, že i předtím byla Jeho Výsost velkolepá. Samý pevný sval a mramorově bílá kůže zdobená bezpočtem jizev značících jeho odvahu, sílu a nezdolnost. Kdyby je chtěl spočítat, potřeboval by k tomu několik dní a bezpochyb se ke každé z nich vázal příběh plný mrtvých nepřátel. Ale přesto všechno, na jeho králi scházela ta trocha tuku, která říkala, že žije v blahobytu a, co bylo pro Namliho nejdůležitější, zdraví. Těšil se pohledem na tu oblost.

Bylo to teprve jeden měsíční cyklus, kdy zjistil, že to není blahobytný břich, který Jeho Výsosti roste, ale něco daleko cennějšího, žádanějšího a milovanějšího. Něco, co zblízka za celý svůj život neviděl. Dítě. Potomek z králova těla, jehož zrání by měli oslavovat všichni trpaslíci z Durinova plemene, ať žijí v halách Ereboru nebo kdekoliv na Ardě. Měli by týden tančit, jíst, pít, zpívat a radovat se s královou rodinou. Měli by se sejít z daleka i z blízka a navršit své dary před požehnané nohy a tělo Jeho Výsosti a klanět se čely až k zemi.

Jenže to se nestalo.

Volné prameny na zátylku Jeho Výsosti, nezdobené žádným korálkem, jasně říkaly, proč to tak je. Nezměrná Mahalova štědrost měla pachuť králova zneuctění. O tom, jak hluboké bylo, se mohl dohadovat jen sám se sebou, protože dítě bylo tajemstvím. Tajemstvím, které byl přísahou vázán uchovat pro sebe. Nikdy by ho nenapadlo udělat něco jiného. Jeho ústa byla navždy zamčená, ale to neznamenalo, že nemohl mlčenlivě proklínat toho, kdo si dovolil jeho krále dotknout a pak ho zanechat s dítětem a beze cti. Jedinou omluvou bylo, že byl mrtev. Jinak to ani být nemohlo. Nevěřil, že by Jeho Výsost snesla takové ponížení a viník nepadl jeho rukou. A kdyby náhodou přeci ne, Namli měl svou sekeru vždy připravenu.