Dlouhá pouť k domovu

10. kapitola

  Poznámka autorky:
Některé části této kapitoly už jsem měla sepsané v poznámkách, jiné jsem doplnila až teď, když jsem začala opět psát. Mohou se tu tedy vyskytnout rozpory nebo špatná návaznost. Totéž platí k celému dalšímu ději. I když jsem už měla nástin povídky, tak prostě není možné si po dva roky zapamatovat všechno do detailů.
Snad to tedy omluvíte. Ostatně, jako kdyby se mi to stalo poprvé, že ano. :-D

...  

Nejobtížnějšíbylo si sám navléct a hlavně zapnout boty, ale vzhledem k praxi,kterou už měl z mnoha předešlých zranění a s pomocí pelestipostele, se mu nakonec podařilo sepnout všechny spony. Hned pobotách byl téměř stejný problém dostat na sebe kroužkovoukošili. Její váha mu sevřela stále bolavý hrudník a ohnoutruce k bokům, kde měl spínání koženými pásky, bylo skoronemožné. Ale vzdát se jí rozhodně nehodlal. Stejně jakoneopomenul připnout si k boku také pochvu s dýkou, když po zraléúvaze dospěl k názoru že meč je za těchto okolností přílišnápadný. Nechtěl Dáinovy muže zbytečně dráždit. Nebylo by tomoudré. Zároveň ale se necítil v paláci dostatečně bezpečněna to, aby vyšel neozbrojený a bez brnění, zvláště teď, kdyžna jeho činech nezáležel jen jeho vlastní život.

Ven ale potřeboval.Kamkoliv mimo tuto šedou, nehostinnou místnost, kterou se ostatnísnažili všemi prostředky proměnit v královskou komnatu. Jenžebrokátové závěsy zakrývající oprýskané zdi, stará kožešinapřed krbem ani sametový přehoz přes postel s pečlivězazáplatovanými dírami po molech, nemohl udělat z tohoto vězenímísto k životu. Byla to stísněná cela, před kterou by dalpřednost i holé skále a širému nebi, nebo dřevěné posteli vkasárnách, hlavně pokud by to znamenalo, že... nikdo nebudevědět, kým je.

Zamračil se napytlík s tabákem ve svých rukách, načež ho vsunul do kapsykabátce a ten si hodil kolem ramen. Rána v hrudi ostře zabolela,jak udělal prudký pohyb, ale bolest rychle přešla opět v tupýtlak, když dal ruce dolů a dlaň si přitiskl na příslušnémísto na svém hrudníku.

Nikdy neměl dojem,že se nechce stát Králem pod Horou. Takový byl jeho osud, k tomubyl stvořen i vychován, ale vždy mu vadilo zlaté vězení, v němžbyl od dětství chován. To proto trávil tolik času inkognitonejen v Dole, ale i v hlubokých patrech samotného Ereboru, kde bylivojenské kasárny, kam se sotva dostaly rozkazy, natožpak velitelé,kteří by ho znali osobně. Tam ho stěží někdo poznal a abynikdo neměl podezření, zakrýval svůj rodový korálek pruhemkůže. Tak daleko zašel, aby se dostal z klece, kterou jako kdybyprávě teď cítil, jak se za ním opět uzavírá, snad ještěnedobytnější než dřív.

Ve svém mládí mělpo boku Dwalina, přítele, jemuž mohl důvěřovat a který seochotně postavil i mez něj a vůli rodiny, pokud to bylo zapotřebí.O toho ovšem přišel. Ani nevěděl, jestli je Dwalin vůbec ještěve zdech Ereboru a nemohl se na to zeptat. Už jen pouhá otázka,projevení zájmu, mohla být vnímána jako jeho slabost a Dwalinsamotný by se mohl stát prostředkem, jak se dostat blízko novémupánu Ereboru.

Stejně snadno mohldo spárů mocichtivých trpaslíků padnout i půlčík, ale o nějse tolik neobával. Fakt, že nevěděl nic o trpasličíchzvyklostech, ještě méně toho věděl o příbuzenských svazcícha mocenských hrátkách, ho činil téměř nepoužitelným. Bylotěžké někoho chtít ovládat nebo zneužít, pokud dotyčný aninetušil, o čem mluvíte a nikdo nebyl ani v tak nejisté době,jaká teď panovala, natolik hloupý, aby se pokusil ublížitkrálovskému choti... milenci krále, opravil se v duchu, protože zhlediska Dáinova a jemu podobných zainteresovávaných trpaslíků,nebyl Bilbo ničím víc, než Thorinovým nebezpečným rozmarem.Alespoň v to vše doufal, i když v hloubi duše měl obavy.

A také byl, pravda,hobit hanebnou skvrnou, kterou otiskl na Durinovu pokrevní linii ato – shlédl na vlastní břicho skryté pod kroužky košile -naprosto nesmazatelným způsobem. Některé věci se prostě nedalyvrátit a změnit a toto byla jedna z nich, jen si nebyl jist, jestliv dobrém nebo ve špatném.