Dlouhá pouť k domovu

24. kapitola

Cestování na hřbetě poníka nikdy nepřišel na chuť a byl opravdu vděčný, když konečně mezi prsty zase cítil hlínu. Byla jiná, veselejší, než ta v Hvozdu. Prostoupená sluncem, byť byla hluboká noc. Pár okamžiků si ten pocit užíval, stejně jako čerstvý a chladný vzduch nad širokou plání tu a tam zdobenou stromy a keře, kde se zastavili. Jenže pak se jeho pohled a s ním i myšlenky stočily k Thorinovi.

Bylo načase si vyjasnit pár věcí. Ano právě teď by Bilbo prosil, než propadne planým nadějím. Přistoupil ke svému manželovi, doufal, že ho tak opravdu ještě může nazývat, a nepatrně si odkašlal.

„Thorine."

I přes pokašlání, kterým na sebe chtěl upozornit, se Thorin obrátil prudce, jako kdyby čekal útok. Jakmile ale zjistil, že Bilbo není skřet, ale jenom hobit, tak se celý jeho postoj změnil a přistoupil blízko k němu. Velmi blízko. A naklonil se kupředu. Díky chladu, který mu jemně ohryzával uši, nos a prsty na rukách i na nohách, si byl horké trpasličí přítomnosti až bolestně vědom. Zatoužil zvednout ruku, položit ji na širokou hrud nebo zaplést do vousů nebo ještě lépe – oči mu krátce klesly nízko pod Thorinův pas – ano, rozhodně se potřeboval dotknout jeho břicha. Jen tak, pro ujištění. I když nebylo nic vidět, určitě muselo být něco cítit. Byl nejen zvědavý, ale i toužil dostat se blíž svému chlapci.

Rychle polkl knedlík stejně jako zbloudilé myšlenky a pohlédl vzhůru, do Thorinových očí, jejichž modř měla v šeru pozvolna se rozpalujících ohnišť trpaslíků, temně modrý odstín.

„Musíme si promluvit."

„Ne teď. Máme možná tak čtyři hodiny do svítání. Zítra bude víc času."
„Ne, právě teď. Chci a potřebuji s tebou mluvit hned, dokud... dokud si myslím, že už mě nemůže potkat nic horšího, než co jsem právě zažil. Musím pochopit proč a musím to pochopit hned."

Jako už nejednou dříve, i tentokrát jeho trpaslík mlčel, téměř nehybný jako kámen, zatímco zvažoval Bilbovu žádost, než nakonec rozvážně přikývl.

„Ne tady," řekl a prostě se otočil, očekávaje, jak jinak taky, že ho bude následovat.

A také, že následoval, i když trochu pomaleji. Překračoval klacky a vyhýbal se velkým trsům trávy, zatímco trpaslík obojí samozřejmě bez mrknutí rozdupl svou velkou botou. Asi tak po deseti trpasličích krocích, Thorin trochu zpomalil, jen aby promluvil na trpaslíka, který je následoval, byť nezván:

„Ty tu zůstaň, Namli."

Nezastavil se, kdyby to udělal, mohl by manžela ztratit z očí, ale rychle se za sebe ohlédl, aby viděl, kdo je Namli. I když měl už svůj odhad. A správný. Byl to nevysoký a kupodivu i nepříliš rozložitý trpaslík s vlasy a vousy barvy nakypřené hlíny, který je s Thorinem pohledem i kroky sledoval celou cestu až sem. Zamračil se. Cítil nevlídný pohled tohoto trpaslíka v zádech celou dobu a opravdu rád by věděl, co mu udělal tak strašného, že se na něj trpasličí bojovník zlobil ještě dřív, než si byli oficiálně představeni. A taky proč sledoval Thorina, nutno podotknout že podle korálku stále Bilbova manžela, tak ostražitým pohledem. Skoro stejným, jako to dělal Dwalin a to nebylo dobré, ani trochu ne.

Někde v místech, kde se mdlé světlo z několika ohnišť setkávalo s tmou prozářenou hvězdami, konečně Thorin uznal za vhodné se zastavit a otočit čelem k němu. Vzhlédl a podíval se mu do očí a najednou prostě nevěděl, co říct. Během měsíců, kdy byl nedobrovolným Thranduilovým hostem, si představoval, co všechno by chtěl Thorinovi říct, kdyby se ještě setkali. Omluvit se, vynadat mu, možná obojí dohromady, ale teď nenacházel slov.