Dlouhá pouť k domovu

14. Kapitola

Vyřezávat nebylo ani trochu jako plést věnce. Ne, to rozhodně ne. Jak ho vůbec napadlo to zkoušet? Nedokázal by ze dřeva vydlabat ani kolébku, musel o to požádat Bofura, vyřezat něco tak drobného jako korálek, bylo naprosto beznadějné. Za dny... týdny? Měsíce? Prostě za dobu, co to zkoušel, udělal akorát tak pořádnou hromadu třísek na podpal. Byl to hloupý, hloupý nápad od hloupého stárnoucího hobita.

Rozezleně odhodil svůj poslední pokus, který se rozpadl na dvě půlky, a složil si hlavu do dlaní.

„Něco pro vás mám."

Vyděšeně nadskočil a rychle se podíval vzhůru k Nirionovy tváře. Elf se k němu jako vždy připlížil tak potichu, že ani jeho hobití sluch nestačil, i když tentokrát si to mohl omlouvat tím, že seděl venku na měkké trávě a Nirion byl bos. A taky bez uniformy elfského strážce. V dlouhém zeleném hávu z jemné, až průsvitné látky a jen o pár odstínů jinak zelených kalhotách a košili se spíš podobal elfům z Roklinky, než zdejším strážcům.

„Hezké... ehm, odpoledne předpokládám," řekl, jak zase polkl své srdce a po krátkém pohledu vzhůru do šedi korun.

„Hezké odpoledne i vám, pane Bilbo," odpověděl, čímž jen potvrdil, že je opravdu odpoledne, načež se bez sebemenšího zvuku, třeba jen zapraskání větvičky, složil vedle Bilba do trávy, „Tedy," rozevřel dlaň a ukázal podlouhlí černý předmět ve své ruce, „Byl jsem náhodou na okraji lese a říkal jsem si, že by se vám to mohlo líbit."

Nemohl říct, že by nebyl na první pohled na tu věc zmatený, co to vlastně je, ale každopádně, nebylo nic neslušnějšího, než odmítnout něčí dárek. Co by si o něm pomyslela jeho matka, kdyby si dar nevzal, protože mu připadal... nepěkný. Však i ty křivé sklenky od pratety Fauny si vzal, že ano? Zdobily nejspodnější foch jeho police s nádobím až úplně vzadu, kde je nemohl nikdo vidět a vyndaval je ven, jen když měla prateta přijít.

„Děkuji mnohokrát," poděkoval s malou úklonou a převzal si tu věc.

Byla překvapivě těžká, na to že měla uprostřed otvor a připomínala stéblo tlustého rákosu. Možná to byl nakonec kámen. Podivný kámen, ale... ne, kámen to nebyl, při důkladnějším pohledu viděl pravidelné kruhy kolem celého obvodu. Nebyla to tráva, nebyl to kámen a jistě to nevyrobil člověk, trpaslík ani elf natožpak hobit. Taky kde by se tu hobit vzal, že ano?

„Je to dřevo stromu z Hvozdu, které ožehl drak svým plamenem," objasnil mu Nirion záhadu; překvapeně k němu zvedl pohled, „Šmak při hledání pokladu přilétl až k našim hranicím. Nezdržel se dlouho, nebylo a není tu nic, co by draka mohlo zajímat, ale to neznamená že nebyl natolik potměšilý, aby nám alespoň jednou neukázal svou ohnivou sílu. Ožehl dvě desítky stromů. To," pokynul k dřevu v Bilbových rukách, „zbude ze stromů z elfských lesů, když se střetnou s dračím ohněm. Nespálí je to na povrchu, ale zažehne to jejich nitro. Během let oheň pomalu postupuje k povrchu jejich kmenů a větví, taví jejich dřeň i kůru, až se z dřeva stane kov. Když se oheň prožere napovrch, je už tak slabý, že ho sfoukne i jen lehký ranní vánek."

Překvapeně se podíval na větev, ano, už to mohl nazývat větvi, ve své ruce. I když to bylo sebepodivnější, opravdu měla váhu a pevnost jeho cínových příborů, jen nebyla tak ohebná.

„Jak se něco takového může stát?" zeptal se zvědavě.

„Myslím, že vy tomu říkáte kouzlo," odpověděl Nirion vyhýbavě, ovšem s malým úsměvem, „I když už ty stromy nejsou živé, ctíme je, protože položili život za zbytek lesa, a tak nedovolíme, aby se jich někdo zmocnil. Proto je to velmi vzácný kov. Takový korálek žádný trpaslík nemá."