Dlouhá pouť k domovu

15. kapitola

Převalil se z pravého boku na levý a zabořil nos do polštáře, který voněl jako jeho malý zloděj. Zhluboka nasál vůni medu, másla, čerstvě pečeného chleba, tabáku a jarní louky s nepatrným náznakem ještě něčeho sladkého. Vyloudilo mu to na tváři úsměv.

Otevřel oči, aby zjistil, že je sám v posteli stejně jako v místnosti, ale otevřenými dveřmi ložnice, přes všechny pokoje, které je dělily, k němu doléhalo broukání. Nepoznával melodii a neslyšel slova. I když, i kdyby je slyšel, nejspíš by píseň nepoznal. Půlčíci měli mnoho písní, stejně jako trpaslíci, jen ty jejich nebyly o slávě získané v bitvách, o statečnosti bojovníků živých i mrtvých a velkoleposti pokladů, nýbrž o věcech prostých, kterých si dřív, než potkal Bilba, nikdy nevšímal. Zurčící čisté vodě, horké troubě, ve které se pečou buchty a dětech pobíhajících po zelených kopcích.

Jak pomyslel na hobití písně, jeho žaludek si vzpomněl, že je načase něco sníst. Thorin se trochu neochotně zvedl z postele, hodil nohy přes její okraj a začal si oblékat boty. Dřív než měl přezky lehce utažené kolem lýtek, už u něj byl Namli s hávem připraveným v rukách. Zvedl se zcela a nechal mladého trpaslíka, aby mu háv natáhl a opásal ho páskem s velkou stříbrnou sponou.

Malým kývnutím mu poděkoval a vydal se za vůní opečeného chleba, smažené slaniny a vajíček s Bilbovou speciální směsí koření.

Prošel několika pokoji, až do toho, který půlčík nazýval jídelnou a kam byl povinností všech zvaných dostavit se na druhou snídani, i kdyby to byl král s mnoha povinnostmi. A Thorin byl takovým vždy zvaným králem.

„Dada!" vykřiklo dítě, které si ho všimlo jako první, pustilo se Bilbových kalhot a vrhlo se k němu.

Zachytl ho dřív, než stačilo spadnout přes svoje velké hobití nohy a zvedl ho do vzduchu. Zasmálo se. Modré oči mu zářily jak kousky nebe, naplněné radostí z okamžiku, kterou znali jenom děti. Neposedné černé kadeře, příliš krátké na trpaslíka, ale prý příliš dlouhé na slušného hobitího chlapce, se mu vlnily kolem obličeje a tvářích porostlých jemným dětským chmýřím.

Přitáhl si dítě do náruče a ono se pevně chytlo jeho vousů.

„Kohopak nám to sem hlad přinesl?" zeptal se Bilbo s úsměvem, skládaje na stůl poslední nůž.

Bylo to směšné. Stejně nikdo, kromě Bilba samotného, u stolu nepoužíval všechny ty malé vidličky, nožíky a lžičky. Jak by taky mohl, když se nedalo zapamatovat, která lžička se používá na nandavání marmelády a jaká je vhodná na míchání čaje. Bylo snazší si marmeládu prostě vyklepnout ze sklenice. Beztak by lžičkou nandaval porci k nasycení celý týden. Byla to sousta jak pro vrabčáka.

„Víš, že jídlo neodmítnu nikdy," zahučel v odpověď.

Dvěma kroky by u svého malého zloděje, uchopil ho za ruku a zvedl si ji ke rtům. Nejdřív políbil její hřbet, pak dlaň a nakonec korálek na stříbrném řetízku ovinutém kolem malého, leč zdravě měkkého a kulatícího se zápěstí.

„Každé nové ráno po tvém boku je mou největší radostí, Ghivashel," pronesl velmi vážně, neboť král nemůže dělat nic jiného, než vynášet vážná prohlášení. I když někdy jsou myšleny i s trochou lehkosti a humoru.

Bilbo se jemně zasmál a konečky jeho špičatých uší nepatrně zrůžověly, stejně jako jeho tvář.

„Já ti taky přeji dobré ráno, ty nabubřelý trpaslíku," odpověděl se smíchem, vzápětí se postavil na špičky a přitáhl si Thorina za vousy k rychlému, ale vřelému rannímu polibku, který chutnal po první ranní dýmce a třešňové marmeládě, kterou musel mít hobit k první snídani.