Dívka a Drak-Dokončeno

25. Kapitola

Zavedla jsem koně k plotu, na ten jsem vylezla a nasedla na koně. Odcválala jsem kousek od plotu a pak rovnou tryskem znovu k ní a ladně přeskočila. Po pólní cestě jsme jen cválali. Kopyta se zarývaly do náledí a vítr nám ze zadu usnadňoval cestu. Všude kolem, byly vysuté hory, které končily v nebesích.

Po dlouhé době, byl čas se najíst. Vytáhla jsem krajíc chleba a pořádně se zakousla. Pomalu, velmi pomalu se stmívalo, tak jsem se rozhodla, že se utábořím.

Sídlo jsem měla pod velkým dubem, kde se tyčila mohutná větev. Přes větev jsem přehodila kus staré látky od té paní a zajistila větvemi. Na zem jsem dala taky kus látky a nakonec jsem se přikryla huňatou dekou z ovčí vlny.

Nastala tma a nejistoty, jestli mě něco nesežere. V lese vyli vlci, kteří se přibližovali směrem k mému táboru na pokraji lesa. Nebyla mi zima ale ne zase teplo, oheň jsem uhasila, aby mě někdo neviděl. Kůň byl velmi poslušný, takže jsem ho nemusela přivázat ke stromu, prostě si lehl a vyčkával na ráno a na to, jaký mi udělá budíček.

Byla noc a já nemohla za boha usnout, ze strachu. Nandala jsem koni ohlávku a vzala si všechny své zásoby a věci. Ladně jsem nasedla a cvávala na koni po lese. Na samém začátku lesa (ale dlouhá cesta) jsem konečně začala být unavená a bez jakékoliv námahy jsem si lehla na studenou zem a spala až do brzkého rána.

Ráno byla mlha a naše cesta mohla pokračovat, ale mnohem pomaleji. Co krok, to zakopnutí, takhle to dál nešlo. Sedla jsem si do sněhu a spala dokud nebude odpoledne, nebyla by konečně mlha.

Vstala jsem odpoledne, slunce přes mírné mraky svítilo. Sníh se třpytil jako malé diamanty a koník svým kopytem bouchal do velmi zmrzlého potůčku až se mu nakonec povedlo led rozbít a napít se po dlouhé cestě.

Bystře jsem ho chytla za uzdu a s velkým hladem nasedla. Pokud jsem chtěla několika denní cestu přežít věděla jsem že mě malý košíček neuživý, musela jsem lovit a s mými zbraněmi by to bylo raz dva. Odvrátila jsem myšlenky od lovu a přemýšlela nad válkou, nad tím utrpením vojáků a lidí, dětí a rodin. Strašné pomyšlení ný to vše, mě převrátilo dozadu a já těžce dopadla na záda a vyrazila si dech.
,, Dlouhá cesta to bude"s vyraženým dechem jsem se zvedla a znovu a jistě se nadechla. Kůň tam stál a zíral na mě tupým nechápavým pohledem.,, Musim ti dát jméno, pašáku, tak třeba Leo, aspoň něco"
V koňských očích se objevila radost a ladné klusání ke mně

Po těžkém nasednutí jsme jeli snad nekonečným lesem, vítr foukal na sever a začal padat býlí chybějící po prášek sněhu.,, Cesta bude ještě dlouhá"po myslela jsem si s povzdechnutím.,, Ale teď je čas na lov"seskočila jsem z koně a vytasila svůj luk a pár ručně vyřezávaných šípů.
-----------------
Omlouvám se že dlouho nevyšla další kapitolka ale není čas, protože se chci naplno věnovat sportu a knihu jsem prostě nestihla. Pište komenty a doufám že se díl líbil. 511slov
🏋🏻adela358🏋🏻