Dívka a Drak-Dokončeno

28. Kapitola-Konec?! Možná...

1.den
Pěšinka stoupala pořád do kopce. Když byl Leo zadýchaný jednoduše jsem slezla a poplácala ho po krku. Vždycky se našel výklenek pro odpočinek, kde jsme si sedli a koukali na nekonečnou bílou louku. Znovu jsme vyrazili po cestičce do kopce. Náledí mě strašně štvalo, hrozně mi klouzaly boty a mě došla trpělivost.,, A dost?!"křikla jsem a šla jsem náštvaným krokem po čtyřech. Leo na mě jen nevěřícně koukal, měl to lehké, špičkou kopyta se zaryl do ledu, ten se má.

Ocitli jsme se na větší ploše s rozcestníkem.,, Tanarys!!"vyhrkla jsem radostí.,, Po červené"smutně se koukla na Lea.,, Ehm, čekej Leo... 54mil, to né je to hrozně daleko, budeme tam tak za týden, pokud budeme hódně dobří..což jsme"plácala jsem samé kraciny až mě to unavilo.,, Směr doprava"

Šli jsme celkem hezkou cestou, která vedla strmými skalami dolů. Krokem to bylo mnohem jistější než aby jsme cválali, cesta by se mohla urvat, jako se to stalo mému strýci a ten na ošklivé vykrvácení umřel.

Zase se blížila noc, ale zbývalo nám tak ještě 45mil do Tanarys. Ano, správně utábořili jsme se na cestě, kde jsou lupiči a vrazi. Já jsem se ale nebála, vydržela jsem to, ani jsem nic cenného neměla, až na zbraně a magii, na kterou jsem v poslední době zapomínala používat, ale pamatuji si jí. Výborné maso ze srnce jsem snědla, ale pár si ještě nechala. Grilované stehno, mňam. Pochoutka pro vlky, sakra. Radši jsem nad tím nepřemýšlela a šla spát.

2.den
Ráno jsem si dala pár zbytečků a vyrazila. V kroku jsem si povídala sama se sebou, protože mi hrozně chyběli lidi, kamarádi, rodina, to už jsem nevydržela s začala brečet. Z drsného vojáka se stal ubulínek. Tak jsem radši přestala brečet. Teď jsem začala přemýšlet nad novou věcí....že jsem se dlouho nemyla a moje vlasy jsou mastné jako olej a rozcuchané, ale nejen to, taky že smrdim jako tchoř.

Nad cestami vždy bývaly potůčky a pokud máte velikánské štěstí tak i jezera. Sesedla jsem bystře z Lea a vyběhla mírně nahoru. A já jsem ten šťastný člověk, protože tu bylo jezero a vypadalo dobře. V hlavním oblečení jsem zůstala a šla se vykoupat.,,Aaaaaaaa, to je ledový"řvala  jsem a Leo na mě koukal úplně tim pohledem "jako vážně?!". Opláchla jsem si tělo, obličej a hlavně vlasy. Utrhla jsem si mátu, co tam rostla a s ní se navoněla.

Po vykoupání jsem se magií usušila, Nandala jsem si oblečení a vyrazili jsme dál do krajin. Stmívalo se a nám zbývalo přibližně 32mil do vesničky.
--------
Info: každý večer budu oznamovat kolik km zbývá
--------
Noc...byla plná kouzel. Hvězdy mi zářily nad hlavou a hlava byla plná klidu a odpočinku. Mohla jsem s jistotou spát.

3.den
32mil před sebou, ta představa je hrozná. Jelikož jsme se včera flákali dneska bude makačka. Tryskem jsme pokračovali po cestě a mírně do kopce. Pak ale přišlo bláto, hrbolky a kameny. Přesto byl Leo statečný a vydržel to i s tryskem. Co bych jiného dodala?? Prostě jsme jeli a jeli.

Nadešel večer po namáhavém dni a já s bolestmi nohou sotva vstala nebo si sedla. Tohle místo se jmenuje "Orlí výzva" fakt super, jestli nás tu sní orel. Už zbývá jen 13mil, opravdu nám to dalo dnes zabrat, navíc to nejhorší máme za sebou...20mil do kopce.

Rozhodla jsem se že půjdu spát, bez jakékoliv hnusné myšlenky.

4.den
Už jsme blízko a proto, to nemůžeme vzdát, 13mil je málo. Tryskala jsme mírně do kopce a pak jsme jen dalších 7mil šli pomalu. Takže to pomalinku uteklo. Po cestě bylo dalších pár malých vesniček, takže jsem si koupila chleba a celý ho snědla. Už jen 1míle, pobídla jsem Lea do trysku, no jasně, tady to znám nazpaměť, nic se tu nezměnilo, dost mě to překvapilo, byla jsem pryč asi týden a vždyť se tu válčí, a jo vlastně musim ještě dojet na louku z popela.,, Achjo!"tryskala jsem pryč po cestě, kterou si pamatuju, když jsme tam poprvé šli. Tryskala jsem až nakonec...

,, Louka z popela?!"vykřikla jsem ale všude leželi mrtví vojáci obou dvou stran a tam jen Adara a Eleanora truchlily pro ostatní a hlavně pro draky.
,, Kde je Robin?"brečela Adara a její slabé tělo a hlava se koukli dopředu, na mě.,, Robin!!"rozkřičela se Adara.,, Kde si takovou dobu byla? Myslela jsem, že si umřela...".,, Byla jsem pryč týden"tázavě jsem se koukla.,, Ooo Robin jsou to už čtyři roky a stejně jsme prohráli, už nebudeme nikdy svobodní, budeme vzajetí Morloga".
,, Panebože to je mi tak líto"s brekem jsem obejmula Adaru a odstoupila kousek dál.,, Když umřu já umřeš i ty, aspoň zemřeme spolu"řekl slabý hlas já se otočila a viděla tátu jak střílí z luku. Trefil mě do srdce ale to byl neobyčejný šíp, ze kterého jsem se nemohla vyléčit a umřela jsem.

Moje první kroky, moje první slovo, můj první zub, moje první hračka...to všechno je pryč, celý můj život je jen jedna prohraná hra. Seběhla se sem i moje celá rodina, která truchlila, ale nejvíc truchlila a trpěla Adara.

Adara:
Bez svého věrného přítele nemůžu žít a proto navěky budu truchlit na jejím hrobě a pamatovat na skvělé časy.

A přesně jak Adara říkala se stalo. Byl pohřeb a můj hrob byl u našeho domu aby navždy připomínal mou památku. Adara u ně j seděla co rok, to den...co hodina, to minuta...až nakonec umřela také...vyčerpáním. Nechtěla jíst ani pít, beze mě prostě nemůže žít...
---------------------
Ahojky😄
Tak tady máme úplný konec. Při této kapitole jsem brečela, ale budu silná a vydržim to. Nemůžu uvěřit že je konec a jak víte bylo hodně drama a prohrály jsme ale já chci být originální a kopírovat dobrý konce. Snad se díl líbil, pište názory. Ještě něco....teď hodně klesnu ve Fantasy, protože tahle knížky není dobrá ale budu pamatovat na to že můj rekord byl jen díky vám #13 ve Fantasy... Já vám moc děkuju a těšte se na novou knížku. Dobrou noc❤️ Mám vás ráda❤️1005 slov...
👊🏻adela358👊🏻