Dívka a Drak-Dokončeno

27. Kapitola

A jako vždy začínal lov na lišku, která se prohrabávala ve vzdechlině srny. Nebyla malá, ale ani velká. Zbytky masa a orgánů nesla pryč, měla malé liščata, tak jsem ji nechala být.

Samá louka, nekonečná louka, ale ani jeden zajíc nebo aspoň myška. Měla jsem hrozný hlad. V trysku mi vlasy vály ve větru a já se držela okolo krku Lea. Konečně se hory přibližují, blíž a blíž.

Před námi se najednou objevila chatka, která už byla hodně strouchnivělá, ale její struktura byla stále jasná.,, No, je teprve ráno, ale mohli by jsme tu aspoň přes noc být, co ty na to?"prostě jsem si už začala povídat s koněm, ten ale jen naznačil ať se tam mám klidně podívat, ale potom hned pudeme.,, Dobře, jak chceš"šla jsem namrknout dovnitř.

Vevnitř to bylo tak nádherné a útulné. Venku to bylo strašné ale tady prostě někdo bydlí, rychle jsem vyšla ven a tam stála černá postava v kápi.,, A máme tě!"zakřičel úplně stejným hlasema chtěl mě chytit ale já jsem usnula nasedla na Lea.,, Utíkej chlapče!"zašeptala jsem do ucha.,, To byl strážce Morloga a tím pádem né, to je nesmysl"

Další černý kůň se řítil za námi i s jezdcem, který stál u chaty. Před námi se začali objevovat jabloně a za jabloněmi jezero.,, To je naše jediná šance, pojď chlapče"pobídla jsem ho opravdu do rychlého trysku a přeběhla jezero, které za námi prokřupalo a zbyla jen voda a v ní kusy ledu. Jezdec na nás koukal rudými očima, otočil koně a odjel pryč.

,, To bylo s fousem!"oddechla jsem si a pocítila jak chudák Leo je zadýchaný. Slezla jsem z něho a vedla hlemýždím tempem dál.

Nastala zase noc a já spala pod svým mini stanem. Měla jsem velký strach a hlad jako nikdy, bála jsem se toho muže. Dnes byl neúspěšný den, žádné jídlo a křeče v břiše jako jindy. S donucením jsem usnula a spala neklidně až do rána.

Dnešní ráno bylo jiné jako kdybych si pospala pár let. Kručení v břiše mi myšlenku přerušilo. Musela jsem rychle vstát a prolézt okolí. Po několika krocích jsem stále viděla na Lea, který netrpělivě čekal na mě. Srnce jsem tu ale nechat nemohla. Vytáhla jsem luk a ještě než si mě všiml, střelila jsem ho do srdce. Přiběhla jsem k němu a chytla za jeho všechny čtyři nohy a odtáhla. Byl to kus, pěkně těžký kus.

Půlku těla jsem si ugrilovala a další syrovou půlku schovala na horší časy. Když jsem se najedla mohli jsme vyrazit. Cvalem jsme utíkali přes louku, která skončila, po dlouhé době skončila. Nesledovala jsem hory a teď jsem u nich, já to dokázala. Pěšinkou jsem se vydala nahoru do kopečka a pocítila ten čistý vzduch hor.
---------------------
Ták lidičky...kde začít, doufám že se díl líbil, pište svoje názory a já si myslím že tohle je "asi" předposlední kapitolka😢😔. Vydám po této kapitole dlouhou část (ani moc ne)a bude konec? Možná...
Za pár dní uvidíte... Mám vás ráda❤️500 slov.
🎿adela358🎿