Lexin Kamarád

No... Nevím

Vešla jsem do těch dveří... Bylo tam asi 60 lidí. Všichni v bílé, šedé anebo béžové.. Jakmile si všimli, že někdo otevřel dveře, postavili se a koukali na mě. Byla jsem neskutečně nervózní. Asi v polovině cesty jsem se na chvilku zastavila. Zhluboka jsem se nadechla, podívala se na mamku (která mě vedla k oltáři) a ona se na mě usmála. Pokračovali jsme v cestě a já celou dobu koukala na mého budoucího manžela. Když jsme k němu přišli, mamka si šla sednout a naposledy se na mě usmála.

Odříkali jsme manželský slib a já se začala klepat, ta vůně těch lidí mi způsobovala neskutečnou bolest.. Měla jsem hlad. Od myšlenek mě odvedlo ,,Ano". Podívala jsem se na něj a řekla ,,Ano". Nakonec jsme se políbili a on mě vzal do náruče. Odešli jsme na hahrádku a tam jsme udělali několik svatebních fotek. Ještě než jsme odešli, tak nás posypali rýží.

,,Zlato, už máš zabaleno?? Za půl hodiny odjíždíme" zakřičel na mě Luky z ložnice do koupelny, kde jsem si valila ty různé dámské blbosti a tak.. ,,Ještě ne miláčku, za chvilku se přesunu do ložnice a zabalím si ještě tam."

-z pohledu Lukyho-
Ha, naštěstí neví, kam ji vezu. Bude to pro ni překvapení.. Vezu ji na do Francie, furt básnila o tom, jak by se tam chtěla strašně moc podívat a tak.. No tak ji tam vezmu.. Tak snad bude ráda a bude se ji tam líbit.

Těm holkám to připravování trvá nějak dlouho, půjdu se podívat, co dělá Lexi. ,,Zlato, kde jsi??" zeptal jsem se a donesla se m odpověď, že je v ložnici. ,,Co tu děláš tak dlouho??" zeptal jsem se a zasmál se. ,,Zkus hádat" řekla ironicky a pokračovala dál v balení jejího oblečení.

,,Tak, jsem hotová. Můžeme jet!!" řekla, usmála se a zhluboka se nadechla, jako kdyby šla někam na popravu. ,,Všechno v pořádku??" zeptal jsem se starostlivě a podíval se do těch jejích oříškových očí. Usmála se na mě a zašeptala ,,V naprostým..." odešla ke dveřím obouvat se.

-z pohledu Lexi-
,,Ach jo, nemůžu mu říct, že mi je na zvracení... Zůstali bychom doma a líbánky by byly v háji..." řekla jsem si pro sebe a pokračovala v obouvání kozaček. Podívala jsem se na něj a on jen koukal do telefonu a chystal se někomu volat.

,,Bon jour.....Oui... Non... Oui... Oui.... Merci, au revoir." (překlad: Dobrý den... Ano.... Ne.... Ano.... Ano... Děkuji, na shledonou.) položil telefon a já se jen nechápavě nahodila obličej "Wat??" ,,Kde se naučil francouzsky??" zeptala jsem se sama sebe.

Cestou na letiště jsme spolu nemluvili... Samozřejmě, já jsem totiž usnula... ,,Lásko, vzbuď se!! Jsme na letišti." vzbudil mě příjemný hlas mého manžela. Políbil mě na čelo a vystoupil z našeho auta. Vyndal všechny kufry (3, 2 moje a 1 jeho) a šel mi otevřít dveře, protože mně se absolutně nechtělo z auta. Obzvlášť, když tu bylo teplo, to sice venku bylo taky, ale... Ughhh, nakonec jsem se přemohla a šla.

Než nás odbavili a pustili do letadla, uběhly dobré 2 hoďky. Jen tak jsmr se procházeli, bylo asi 19:25 a mi konečně mohli do letadla. Seděli jsme hned ve třetí řadě vpravo. Luky mi dovolil sedět u okénka. Byla jsem natěšená a zároveň nejistá, byl to totiž můj první let. No... Nevím

Ahojte, tady je další část. Snad se vám líbila... Do komentáře napište, jestli jste někdy letadlem letěli ;)
Budu ráda když tu zanecháte vote nebo komentář. :)))) (ať vím, jestli má vůbec smysl pokračovat... :)
*Vee*