Pohled Eda
Šel jsem na náměstí s tím že konečně půjdu mezi lidi.
Snad dva týdny jsem tu nebyl a myslím že je na čase "žít".
Mou pozornost upoutaly dvě dívky s hloučkem lidí okolo, ne hloučkem. Spíš polovinou nadpřirozeně přeplněného náměstí.
" ještě!" zavolala jedna dívčina a já přišel blíž.
"To by jste museli vymyslet co" zasmála se jedna s mikrofonem v ruce. Černé vlasy, pronikavé oči, úsměv, postava. Jedno doplněno druhým.
"Don't!" zavolal někdo z davu a já zbledl. To je moje písnička!
"Chce Don't?" zeptala se s úsměvem a mě si nevšimla. Jako nikdo z nich. Naštěstí.
Souhlasné mručení vybrucovalo druhou dívku v první zabrnkání na kytaru.
Dívka začala zpívat a mě málem údivem spadla čelist. Její hlas.
Moje nejlepší kamarádka, Klárka z nějaké Narnie jménem Česká Republika mi kdysi pouštěla nahrávku hlasu. Hlasu její nejlepší kamarádky.
Stejný hlas který teď zpíval Don't.
Mimo jiné byl krásný, kdybych ho neznal byl bych dojat. Zpívala s citem, porozuměním, ale i s správnou rebelskou náladou.
Pohled Honzy/menta (ano konečně)
Dostříhal jsem další video a spokojeně se natáhl na postel, dnešek byl opravdu dlouhý.
Já a Bea, moje přítelkyně -ano mám přítelkyni- jsme domluvení za tři dny odletět do Ameriky na dvoutýdenní pobyt.
Tam by se Rosemary určitě líbilo.
Kurva! Zase Rosemary! Proč na ní nemůžu přestat myslet?! Vždyť se nevrátí.. Nikdy..
Zvonek u dveří mě vytrhl z myšlenek a já pomalu vstal, venku byla tma.
Kdo by to mohl být?
Otevřel jsem dveře a tam byl...
