Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 13.

Eren (BobaHeichou) - normálně
Levi (já) - tučně
Erwin (já) - kurzíva

S každým jeho dalším slovem mnou projela vlna vzteku. Bylo to jenom hloupé dítě, co neví vůbec nic o životě, neměl žádné právo mít někoho, jako je Levi. Až když se rozesmál, tak mě to trochu překvapilo. Nečekal bych od něj tak šílenou reakci a už jsem chtěl pokračovat ve slovních dýkách, jež jsem mu pomalu zarýval do zad, ale chytil černovláska za zápěstí. Všiml jsem si, jak zakňučel, vytrhl se a bolestně si podržel ruku. Na chvíli jsem pocítil výčitky z uvědomění, že jsem mu opravdu mohl svou silou ublížit, ale vzápětí tyto emoce vystřídala vlna vítězství. Vidět vzteklého Jaegera byla dokonalá odměna a podtržení faktu, že jsem svých činů ani trochu nelitoval. Rty se mi protáhly do stoického úsměvu, toho pocitu vítězství a v tu chvíli na mě skočil.

„Erene!" uslyšel jsem jako poslední Leviho hlas. Samozřejmě se zajímal jen o toho spratka.

„Moc dlouho jsi to nevydržel," utrousil jsem znechuceně, vrazil mu do klíční kosti a nestihl vykrýt ránu do stehna. Pokusil jsem se ho praštit do brady, ale ztratil jsem balanc a málem přepadl. Sevřel jsem mu rameno a trhl s ním dozadu, takže jsem ho zády přirazil ke zdi a nalehl na něj vlastním tělem. „Koukni se na sebe, jsi nic. Nedokážeš ani vykrýt můj útok." Sotva jsem dořekl, odstrčil mě od sebe a uštědřil mi ránu do obličeje. Ucítil jsem nepříjemnou pulzující bolest, ránu jsem mu vrátil ještě větší silou a před dalším útokem se obránil odstrčením. Prostě jsem do něj prudce vrazil a nechal ho někam spadnout. Chytil jsem se za nos, ze kterého mi crčela krev, ale nehodlal jsem se vzdát. Chtěl jsem na něj skočit, dokud je na zemi, no něco mi v tom zabránilo. Drobná ruka. Málem jsem se po ní ohnal, naštěstí mi došlo, komu patří. Než jsem ale mohl něco říct (podle jeho pohledu mi došlo, jak moc jsem to celé posral), na tvář mi přistála pěkně silná štiplavá facka.

Chtěl jsem jít, jenže Erenovo sevření bylo příliš silné (pro mou bolavou ruku vážně dost), tak jsem to nevydržel a s bolestí ucuknul. Toho si on očividně všiml a bylo hned jasné, kdo mi tohle provedl. Než jsem stihl jakkoliv zakročit, už byli v sobě. Zkusil jsem alespoň křiknout, no bez účinku. Bojovali spolu bez zájmu o okolní dění, pořád plivali jedy, jako by jim nedošlo, že to celé můžu vidět.

Tohle jsem si rozhodně nepředstavoval. Nechtěl jsem, k tomu hnědovláska dohnat a rozhodně jsem neměl v úmyslu dovolit, aby ho někdo zranil. Bohužel jsem se do toho nemohl moc plést, stoprocentně bych skončil zraněný. Dvě vzteklé Alfy v jedné místnosti jsou vražedná kombinace, v zápalu by si mě nevšimli a nejvíc bych to odnesl samozřejmě já. Tak to prostě bývá.

Jakmile byli na moment od sebe, čapl jsem Erwina za ruku a modlil se, abych neskočil jako flek na zdi. Takhle bych Erenovi moc nepomohl. Když se tak nestalo, vrazil jsem mu facku. „Zbláznil ses?!" vyjel jsem.

Právě teď jsem si přál zachovat tu chladnou stránku své osobnosti a dělat, že jsem v pohodě. Jak moc bych chtěl mluvit vyrovnaně. To ale přece nejde, já musím mít nervy v prdeli a sám se hroutit v době, kdy mě potřebují lidi, na kterých mi záleží. Do háje. Do háje už kurva s tímhle vším.

Vztek ve velitelových očích vyprchal, tak jsem hodlal jít na pomoc své Alfě (tedy tak jsem to vnímal).

„Děláš chybu," konstatoval suše a přimhouřil oči. Bylo vidět, jak zatraceně moc mu tohle všechno vadí, jak chce, aby bylo po jeho.

„Ty nemáš žádný právo rozhodovat o tom, co je a není chyba. O tom si rozhoduju já. Sám." Poslední slovo jsem zdůraznil a pár vteřin mu s křivdou v očích koukal do těch jeho a teprve poté se sklonil k Erenovi. „Jsi v pořádku? Můžeš vstát?"