Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 5.

Eren (BobaHeichou) - normálně

Levi (já) - tučně

Nie, to v žiadnom, ale že v ŽIADNOM prípade nepôjde! On a spať v kancelárií? Nepripadá do úvahy! On to vždy nejako preženie. Zabudol na svoju vlastnú izbu? To je celý on, vždy uprednostňuje druhých pred sebou, takže sa tomu ani veľmi čudovať nemôžem. Ale ísť hneď za Erwinom ... dobre, byť na jeho mieste, asi by som tiež nevedel kde mám ísť, takže možno by som za ním aj zašiel .... ale nenechal by som sa osahávať! To mňa vôbec nevníma? Halóó, veď aj ja som tu! Veď predsa, ja som Alfa, on je Alfa, mohol prísť za mnou! Prečo ma to ale tak vytáča? Respektíve už ani tak nevytáča, keď som sa dozvedel pravú príčinu jeho prespania?

Na jeho otázku som radšej vážne nechcel odpovedať. Vážne som si to myslel, ale na moju obhajobu, koho by to nenapadlo? Prídete si k Veliteľovi mu dať pár papierov, zrazu započujete zvuky, vtrhnete dnu a uvidíte hento?! Dobre, možno by som to nejako pochopil (ani nie), ale on bol sakra ešte k tomu bez trička! To akože nejaké hrátky mali v noci či čo?

Tak ale ako by som mu na to odpovedal a ešte k tomu tak, aby som neklamal? 'Možno trošku ....(klamstvo, pretože som bol o tom priam presvedčený), Nieeeee vóóóóóbec (klamstvo, aj keď to bolo myslené ironicky), Tak dobre. Áno myslel! Dokonca som premýšľal už aj nad tým, aký to bol pre Vás pocit mať jeho vtáka v prdeli!'. Dobre, toto mu rozhodne nepoviem. Treba zareagovať nejako inak ...

"Keď teda nemáte kde prespať ... nevadilo by mi, keby ..." Sakra práce. Bolo to také .. divné povedať. Líca pomaly naberali na farbe a ja som tomu nemal ako zabrániť. Prečo sa vôbec cítim v rozpakoch z myšlienky, že by sme zdieľali izbu?! Veď to je predsa normálne, dvaja ľudia v jednej izbe určenej pre dvoch. Pri ostatných by som takto nereagoval, tým som si istý, tak prečo ... ÁÁÁÁÁ SRAŤ NA TO!!

"POĎTE SPAŤ KU MNE!" doslova som to naňho zahučal celý červený jak prdel paviána (toto prirovnanie vážne nesmie chýbať). A znovu. Znovu sa na jeho tvári objavilo to nádherné prekvapenie. Kriste, ak neprestane byť takto rozkošný, urobím sa tu na ňom!

Překvapeně jsem zamrkal, neboť jsem to ani v nejmenším nečekal. Když jsem uviděl ten jeho výraz, tu reakci, musel jsem se pousmát. Prostě to jinak nešlo. Je vůbec možné, aby si někdo dělal tolik starosti ohledně toho, jak a co říct nahlas? Jo, protože já to taky dělám. Vesměs jsme si podobní.

Nemělo smysl ptát se, jestli by mu to nevadilo, však už se nad tou reakcí zmučil sám, navíc by mi to jinak nenabízel. „Díky, to by mi vážně pomohlo," přiznal jsem. V kanceláři už jsem usnul mnohokrát, to křeslo nebylo tak nepohodlné, jak se zdálo, ale byla to téměř prázdná chladná místnost, děsná zima. Takže mě Eren v podstatě zachránil (když to hodně nadnesu). Ale sotva dostal nový pokoj sám pro sebe, už se o něj musí dělit. I když pravděpodobně to bude ten maličký pro nováčky, tak mu moc místa neseberu. Ostatně je to jenom na čas, než si někde najdu nový pro sebe.

„Dojdu si pro věci a vrátím se. Jinak... Doufám, že tam nemáš bordel." S tím jsem se otočil a vydal se směrem ke své kanceláři. Neměla to být výhružka, spíš jen upozornění, ale doufal jsem, že to chlapec pochopí a sklidí alespoň oblečení ze země. Nějaký pořádek musí být a dovedu si představit, že vejdu a budu ho hledat mezi nepořádkem. Nebo... Netuším, jak to vypadá v pokoji puberťáka. A možná lepší nevědět.

Zapadl jsem do místnosti, shrábnul tašku s věcmi a vydal se napříč chodbou zpátky. Zaťukal jsem na dveře a rovnou vešel.

Rozplýval som sa nad jeho hlasom ako ku mne prehováral. Doslova som sa v ňom strácal a nejako ma to vôbec nesralo, priam naopak. Chcel som tak ostať dlhšiu dobu (pretože sa mi ten pocit zasrane páčil), no zrazu sa len otočil a vydal sa preč. A tu sa mi v mysli objavili štyri kľúčové slová: Díky, hneď späť, bordel.