Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 8.

Eren (BobaHeichou) - normálně

Levi (já) - tučně

Takhle dobře jsem se dlouho necítil. Většinou jsem to byl já, co se chránil ostatní, musel jsem být neustále v pozoru a pocit bezpečí mi byl úplně cizí, no teď to bylo jiné. I přes slaboučkou odeznívající bolest jsem zvládal vnímat ostatní věci; Erenovy paže okolo mě, jak si mě tiskne k sobě a nepouští, šeptá mi slova a slibuje, že nikam nepůjde. Cítil jsem se chráněný, klidný, dokonce i srdce tlouklo pomaleji než obvykle, jako by na odpočinek čekalo po tisíce let. Jen v břiše jsem měl zvláštní třepotavý pocit, bylo to hrozně příjemné a neznámé zároveň, ale netušil jsem, co to je. Možná to byl nějaký konečný stav nebo co.

Němě jsem přikývl, objal ho o něco pevněji a schoval si obličej do ohbí jeho krku. Pořád hrozně příjemně voněl... Rty se mi zkroutily do slabého úsměvu a možná by vydržel o trošku déle, kdyby na mě nepadla hrozná únava a vyčerpání. Rysy v mém obličeji se zjemnily, svaly se mi uvolnily a klidně jsem vydechoval. Bylo pravdu hodně brzo snad na všechny z nás, pro mě obzvlášť, jenže jsem si přišel skutečně hrozně strhaný a zrovna teď byl spánek vážně podstatný.

Spal jsem celou noc, ale přeci jen jsem nešel až do extrémů – vzbudil jsem se a ještě nebylo úplně světlo. Mohl jsem tipovat tak pět... půl šesté... či tak nějak.

Uvědomění mě praštilo celkem rychle. Otevřel jsem oči a zaměřil svůj pohled na osobu vedle sebe. Takže to nebyl sen a ani jsem neumřel. Ne, že by na tom včerejšku bylo něco špatného, koneckonců mě ten podivný pocit nepřešel... Ale huš, tohle musel být úlet. Nemohl jsem popřít, že Eren je moje Alfa, musel být a nikdo jiný nepřipadal v úvahu, ale tady to je jako hon kočky na myš. Nikdo se o tom nesměl dozvědět, rozhodně nikdo. A už vůbec ne ten idiot Erwin. Budu si o tom muset s hnědovláskem promluvit.

Zaregistroval jsem pohyb z chlapcovy strany, tak jsem zpozorněl a zahleděl se na něj. Měl jsem možnost si ho prohlédnout pěkně z blízka... Ten slabý úsměv na rtech, klidné zvedání a klesání hrudi, stále mě pevně držel. U všech svatých zdí, zasloužím si vůbec někoho takového? Já?

Netrvalo dlho a únava zavítala aj ku mne. Óóó ako ja som nechcel zaspať. Ešte som toho predsa toľko neurobil ... teda vlastne urobil (som sa) ale len raz, čo je vzhľadom na môj vek a výdrž (ktorá nie je zas najhoršia) docela k plaču. Nie, vážne k plaču. Predsa som našiel svoju Omegu a čo hneď neurobím? Zaspím (a ešte pred tým si to s ňou pekne bez zábran rozdám) ... A pokiaľ to niekomu nedošlo, som panic ... teda vlastne bol som. A tu sa naskýta otázočka: Bol som dobrý? Alebo prijateľný? Nevyzeral, že by sa nudil alebo že by mal chuť normálne zalomiť zatiaľ čo by som ho klátil (prirážal doňho), ale to stále nie je odpoveď. Akože podľa mňa som bol úžasný, skvelý a na prvý pokus to bol veruže výkon (nie, nemám nos práve dlhý ako hradby, vôbec) a dostal som ho k vrcholu (doslova) ... Takže hádam si to užil ... ako ja. Och, tá jeho krásna tvárička, na ktorú som mal sto chutí sa urobiť. Ale noc je ešte mladá (myslené v zmysle, že ešte nič nie je stratené), možno ešte tú možnosť budem mať~ ... teda vlastne, jasné že budem! Som predsa jeho Alfa, jeho compár! Kto iný by mal tú možnosť ak nie ja? Ten dement Erwin? Nenechajte sa vysmiať! Ani za milión rokov!

A zatiaľ čo som tu premýšľal o svojom dokonalom milencovi, ktorý zaspával vedľa mňa a Pánovi som-dokonalý-a-nenechám-ti-ho zaspal som pomaly aj ja. Bol to taký divný pocit, niečo hrejivé a trpké sa v mojej mysli striedalo jedna radosť, no nakoniec vyčerpanie (hovorím, k plaču) ma donútilo zavrieť viečka na dlhšiu dobu a s doprovodom jeho tepla a pocitu, že tu je, pri mne som nakoniec zalomil (jak také drevo).