Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 6.

Eren (BobaHeichou) - normálně

Levi (já) - tučně

Erwin (já) - kurzíva

Celou noc jsem spal klidně. Těžko říct, jestli to bylo pohodlnou postelí, sdílení pokoje s někým dalším anebo tou příjemnou vůní. Pravděpodobně bych to shrnul do jednoho bodu, protože to všechno byla vlastně pravda.

Vzbudil jsem se už kolem půl šesté a bez nějakých větších problémů vylezl z postele. Nebylo to tak, že bych měl naučené v kolik hodin vstávat, prostě jsem nepotřeboval tolik hodin spánku, bohatě by mi stačily i tři. Šlo jen o zvyk. Zapadl jsem do koupelny, dal se dohromady a převlečený do uniformy šel hrabat do tašky pro své léky. Koutkem oka jsem zabloudil ke spícímu Erenovi a přistihl se, jak pár minut připitoměle civím. To byla jedna z mála chvil, kdy se jevil tak... nevinně. Ty chvíle, kdy jsem si najednou uvědomil, že je to pořád jenom kluk co potřebuje podporu a ty momenty, kdy jsem si tajně sliboval, že urvu hlavu komukoliv, kdo na něj sáhne.

Zatřásl jsem nad sebou hlavou, abych tak vyklepal i nereálné myšlenky z hlavy a spolknul další dvě pilulky. Asi jsem to trochu přeháněl (na člověka, co nesnáší prášky), jenže rut byl něco, co bych nejraději oddaloval, co nejvíc to půjde. Zvlášť teď po ránu jsem se cítil nějak víc... svěží? To znělo ujetě. Ale bylo to tak. Jako bych k sobě chtěl všechny přitáhnout, upozornit na sebe, přitom jsem vůbec nic nedělal. Možná mi fakt přeskočilo (což už jsem za poslední tři dny zkonstatoval tak osmkrát).

Než jsem se odebral ke dveřím, napadlo mě oznámit hnědovláskovi svůj odchod, no neměl jsem to srdce ho budit. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a vydal se pryč. Na hradě stále panovalo ticho, v prázdných chladných chodbách se ozývaly jen mé kroky, jak jsem si to mířil do kanceláře.

Včera mi zůstalo na stole docela dost věcí, co už nějakou dobu odkládám. Nebylo divu, polovinu z toho jsem měl prodiskutovat s Erwinem, než je odešlu. Upřímně jsem se mu snažil vyhýbat, nechtěl jsem ho ani vidět. Možná to nemyslel špatně, třeba se mu blížil rut, ale to ho rozhodně neomlouvalo. A bylo mi jasné, že to bude chtít rozebírat, o což jsem zájem neměl. Můj zájem se ve skutečnosti pomalu smrskával na pár maličkostí a povinností, zbytek byl nepodstatný.

Zobudil som sa tak nejak sám od seba. Slnečné lúče sa predierali skrze sklo až ku mne a teplo postele mi poskytovalo dokonalé krytie pred okolitým svetom. Nemal som síce tucha, koľko je hodín, či je deň alebo noc (to ten počiatočný oblbovák) alebo či som vôbec v mojej izbe, posteli, no niečo mi tu nesedelo hneď od začiatku. Pomaly som pootvoril oči, prevalil sa na bok (čo si vyžiadalo veľa energie) a s miernym povzdychom očami putoval po miestnosti. Nikde nikto. A tu mi došlo, čo na tom všetkom bolo divné ...

Prečo ma sakra nikto nezobudil?!? Určite je milión hodín, meškám, doprdele! Počkať, kľud, prečo sa tak stresujem, veď je predsa všetko ok. Mám času a času, nikto ma nehľadá a jediné miesto, kde mám práve byť je v objatí tohto príjemného tepla doprevádzaného mäkkosťou mojej postieľky. Ale keď sa tak pozerám ... nemám tu nejako ... čistejšie?

....... (o 5 minút neskôr) .... čistejšie, čisto, bordel nikde ... (o ďalších 5 minút neskôr) ... SAKRA! Veď mám predsa dnes službu! Čo je dnes za deň vôbec? To je vlastne jedno, určite ju mám (taký vnútorný tušák, ktorý ma zatiaľ nikdy nesklamal), tak tu nemôžem otáľať! Navyše myslím, že ju mám s Mikasou ... Prečo ma neprišla aspoň tá vyhnať z môjho zimného spánku? Doprdele, mám prúúúúúser.

Ale nemal ma zobudiť niekto iný? Kapitán ... ale nie, to bol iba určite sen, moc krásny a nereálny na to, aby sa stal skutočnosťou. Aj keď mohlo by byť zaujímavé s ním mať izbu. Večer by vyšiel zo sprchy a po mne taký zvodný pohľad. Možno by došlo k niečomu viac než len pokukovaniu ... Čo je? Na pol spím, tak ma nechajte snívať aspoň trošku. Moc pekný sen ...