Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 11.

Eren (BobaHeichou) - normálně

Levi (já) - tučně

Byl jsem úplně mimo. Nedokázal jsem se soustředit na práci, nezvládl jsem vůbec nic, mé myšlenky zůstávaly pouze u jedné věci, u jednoho jediného člověka. Věděl jsem, že takhle nemůžu fungovat, moc daleko bych se nedostal. Jakmile jsem se o sebe postaral (což se mi skutečně příčilo, snažil jsem se této činnosti co nejvíce vyhýbat, přestože byla v poslední době mnohem nutnější, než obvykle), spolkl jsem pro jistotu několik pilulek proti heatu a vydal se do společných sprch. Popravdě se mi do těchhle moc nechtělo, byl jsem zvyklý na svou vlastní a k Erenovi jsem taky zrovna moc nechtěl. Musel už mě mít plný zuby...

Stál jsem ve sprše hodně dlouho. Chtěl jsem se nějak očistit a trochu uklidnit, ale ani horká voda nepomohla uvolnit se, jak jsem doufal. Nenapadalo mě nic, co by mohlo utlumit bolest, kterou jsem cítil. Připadala mi trvalá. Jako nějaký organismus, který ve mně začal žít, ale taky jako díra, která se neustále zvětšuje.

„Možná bych si s ním o tom měl promluvit..." vydechl jsem potichu, když jsem si sušil vlasy. Často jsem vedl sáhodlouhé rozhovory ve své vlastní hlavě, představoval se konverzace, jež se nikdy nesplní, takže tohle nic nebylo. Popravdě bylo docela uvolňující říct nějaký pocit takhle nahlas s jistotou, že to nikdo neslyší.

Vzal jsem si na sebe jen kalhoty a košili, zbytek jsem si odnesl do kanceláře, složil a položil do jednoho volného křesla – nač se taky mačkat v popruzích. Navíc jsem se dnes cítil zvlášť divně po těle. Posadil jsem se do svého vlastního křesla, stočil se do klubíčka a ještě se natáhl pro pilulky na spolknutí. Hned poté jsem sklidil stopy do šuplíku na zámek, zavřel oči a- zaklepání. Poprvé, podruhé, potřetí. S podrážděným zavrčením jsem zabručel: „Dále." Dveře se otevřely a pohled mi padl na hnědovlasou ženu s brýlemi. „Co chceš před večeří?"

„Spíš mě překvapuje, že se chystáš spát tak brzo," pousmála se a došla za mnou. Položila jakousi složku na stůl, a když jsem se naklonil, zvládl jsem přečíst pár slov, oči se mi zavíraly. Vypadalo to na informace ohledně genetických kódů.

„Tohle jsou mé správné spisy?" zeptal jsem se, natáhl pro ně ruku a projížděl test očima. Asi to nechám na zítra, jinak mi pukne hlava.

„Mm, udělala jsem to znovu, ale něco se mi na tvé krvi nezdá, to možná bude z těch prášků pro Alfy, přeci jen nemají na Omegy úplně kladný vliv, tak-"

„Tak co," skočil jsem jí do řeči. Neměl jsem náladu na dlouhé nesmyslné proslovy. Jen ať to mám rychle za sebou.

„Potřebuju ti odebrat krev znovu." Sotva to dořekla, vytáhla injekční stříkačku s dlouhou stříbřitou jehličkou.

Zamračil jsem se, vyhrnul si rukáv a odevzdaně natáhl ruku. Neměl jsem sílu argumentovat, beztak mi bylo všechno jedno. Teda skoro. „Posluž si," odfrknul jsem a po chvilce ucítil slabé štípnutí. Jehel jsem se nebál a popravdě to ani nijak nebolelo, spíš se mi nelíbilo, že mi kradou věci z těla na svý vlastní hokuspokusy.

„Díky~ Pak ti donesu lékařskou správu~" zazubila se a i s mou krví odcupitala pryč.

Moja misia prebehla úspešne. Nikto ma nevidel a k mojej skrýši, môjmu zákutiu som sa dostal pomerne rýchlo (som nahodil riadne rýchly krok, som musel zhodiť aspoň kilo! (to neviete? rýchla chôdza zhadzuje kilá a teraz si prdel nerobím)). A niekto tam na mňa čakal. Priateľ, ktorý pri mne stojí vždy, nehladne na okolnosti, v dobrom aj v zlom, v nešťastí aj v chudobe. Keď mám nahovno náladu, nevykašle sa na mňa, vždy tu pre mňa je, vždy mi podá pomocnú ruku. Moja postieľka (<3). A nie, nie som nejaký posteľofil alebo niečo podobné, proste len veľmi milujem tú ... drevenú štvornohú vec.