Alfa and Unknown [Ereri/Riren; CZ/SK]

Kapitola 14.

Eren (BobaHeichou) - normálně
Levi (já) - tučně

Jakmile jsem zaznamenal mírně pootevřené dveře a uslyšel další vrzání (z čehož jsem usoudil, že jde ven i Eren), bleskově jsem doběhl k těm nejblíž a vpadl dovnitř jako tsunami. Práskl jsem za sebou dveřmi a upřel pohled před sebe, než mi došlo, co jsem právě udělal.

„Eh, desátníku?" vykoktal Connie překvapeně. Vypadal trochu vyděšeně, ostatně není se čemu divit.

Nasadil jsem rychle zpátky svou obvyklou masku. „Prohlídka pokojů, neslyšels?" řekl jsem ostře a prošel kolem něj. Okamžitě mi uvolnil cestu a nervózně sledoval, jak se rozhlížím po pokoji. „Springere... Máš tu, kurva, bordel. Zítra to tady nebude, jasný?" pohlédl jsem na něj. Když jsem se setkal s horlivým přikyvováním, sám jsem pokynul hlavou a vydal se ke dveřím. Zmizel jsem z místnosti a rovnou se vydal pryč. Pane Bože, začínal jsem se chovat jak magor.

„Já vím, ale nezdá se ti to zvláštní? Myslel jsem si, že je Eren s desátníkem, ale já ho vidím maximálně tak v objetí s Mikasou." Procházel jsem zrovna kolem pánských záchodů, když jsem tuhle jednoduchou větu zaslechl. Hoover?

Zastavil jsem se poblíž dveří a doufal, že ještě něco zaslechnu. Mělo mi dojít, že nás jistě prokouknou. Úplně jsme kašlali na náš specifický pach. Asi do toho ostatní nešťourali kvůli tomu, že jsme to zrovna my dva.

„I já, ale co my víme," odpověděl druhý muž a podle hlasu jsem mohl jen hádat, že to byl Braun.

Zakryl jsem si ústa a pokoušel se tu informaci nějak vstřebat, jenže jsem uslyšel kroky a tak jsem musel pospíchat pryč. Nechtěl jsem potkat víc lidí a v době jídla to bylo nevyhnutelné, takže jsem se vydal po schodech stále níž a níž do podzemí; dokonalé ústředí klidu. Často jsem se tam procházel i v době, kdy tam hnědovlásek spával. Někdy jsem dokonce uvolnil stráže ze služby, sedl si na dřevěnou lavici a sledoval, jak spí. Někdy jsem odemkl celu a jen tak seděl na kraji jeho postele, zejména když měl noční můru. A někdy jsem s ním jemně třásl, abych ho z ní probudil. Ale to "někdy" vždy končilo tím, že jsem zbaběle utekl dřív, než se probudil. Takové myšlenky jsem ale často potlačoval, zejména teď, když bylo vše jinak. On... Hodně pro mě znamenal a nechtěl jsem ho ztratit, bylo to prostě něco jiného, něco silnějšího, než jsem kdy pocítil, aby mě s někým spojovalo. Kdo by si pomyslel, že se do něj zamiluju, do toho spratka s krásnýma velkýma očima, kterýho jsem ještě nedávno musel zbít v soudní budově.

Mé snění bylo opět přerušeno, no tentokrát něčím horším. Mohl bych si tam představit titána, hrstku rozvztekaných kadetů, válku brambor, Omegu v heatu, ale tohle jsem vážně nečekal. Přimraženě jsem stál a sledoval Ackermanovou v objetí mé Alfy, mého compára, mého Erena. (I když mohli bychom polemizovat o tom, jestli je vůbec ještě můj) Zoufale jsem se snažil vypadat, že se mě to nijak nedotklo, že se mi právě zase nehrnou slzy do očí a že jsem vůbec nikdy nedoufal v to, že by to mezi námi mohlo fungovat.

„Jaegere," oslovil jsem ho, ale pohledem jsem provrtával jeho nevlastní sestru. „Nemáš náhodou nějakou práci? Pokud nejdeš na oběd, nebudeš se tu flákat. Vypadni radši uklidnit ten bordel na chodbě." Další dobrý poznatek za tento týden – čím ostřeji mluvím, tím méně mi můj hlas připadá, jako by se mi chtělo brečet.

To nedovolím. Nestane se ze mě sakra někdo, kdo kvůli někomu pořád brečí. Za poslední dobu jsem vybrečel letité zásoby v slzném kanálku a rozhodně si na to nechci zvykat. ...Síla lidstva... Kdyby věděli, že řvu kvůli někomu mladšímu, než jsem já, kdo o mě ještě ke všemu očividně nejeví zájem.