Wild life Of Horse {Dokončeno}

Svoboda!

Běžím po cestě k pomněrně nízké bráně.
,,Musím ji přeskočit, jiná možnost tu není" zamyslím se. Ale není čas na dlouhé přemýšlení.
Před branou se odrazím jak nejvíce můžu. Letím vzduchem, jako ve svém snu.
Škrtnla jsem zadníma nohama o bránu, ale doskočila jsem v pořádku.
Všichni lidé co stáli za branou byli jako opaření. Koukali na můj skok s otevřenou pusou.
Já na nic nečekala a utíkala do lesa.
Běžela jsem a míjela stromy ve velké rychlosti. Vyhýbala jsem se větvím, které se nademnou skláněly. Otočila jsem se jestli za mnou někdo neběží.
,,Asi jsem jim utekla" pomyslím si. Ale pro jistotu nespomaluji a běžím pořád dál a dál.
Najednou vidím že končí les a začíná obrovská, rozlehlá a trávou pokrytá louka. Neodolala jsem a pustila se do ní. Jak dlouho jsem neměla čerstvou trávu.
Ještě něakou chvíli jsem se pásla. Pak jsem si řekla, že je nebezpečné tu jen tak stát a popásat se, když lidé mohou být nedaleko. Nechtěla jsem si to přiznat, ale docela jsem se jich bála.
Ukousla jsem tedy naposledy šťavnatou a vysokou trávu. Dala jsem se do cvalu a uháněla přez louku a doufala, že najdu něaké stádo koní, které by mě přijalo.

Putuji již druhý den, ale na žádné stádo jsem nenarazila. Ono se může zdát, že přece za dva dny musíte na něaké narazit. Bohužel už nás, mustangů, ubývá čím dál víc a stáda se zmenčují.
Ale já nestrácím naději a hledám dál. Nechci být sama. Ne, už ne.
Začíná se stmívat a já hledám něaké bezpečné místo k přespání. Našla jsem si jedno u velkého, košatého stromu. Svalila jsem se do trávy a snažila se usnout. Nešlo to.
Přemýšlela jsem o svém dětství a o lidech a o tom, co je asi se stádem. Vyčítala jsem si, že jsem je tam nechala lidem na pospas. Jenže jak bych sama asi zachránila stádo třiceti koní? Niak.
Ze všeho toho přemýšlení se mi začali klížit oči a zachvíli se dostavila spánková temnota...