Rodina

Úvod

Minerva McGonagallová seděla ve svém kabinetě ve škole čar a kouzel v Bradavicích a pozorovala oknem vychod slunce nad Zapovězeným lesem. Vzpomínala, jaké to bylo, když žili všichni jako rodina, do doby, kdy se jí narodili dvojčata a musela je dát pryč. Stejně jako dceru, která se narodila několik let před nimi.

První dvě děti vyrůstali s ní, ale pod jinými jmény. Proklínala svého muže, proklínala ho do morku kostí a litovala toho, že nedokázala zabránit jeho návratu. Proklínala se za to, dokonce i její děti zapomněli na ně. Možná to tak bylo i lepší, dvojčata ji ani muže nepoznali, proč by taky měly. Tohle ji strašně trápilo. Na to, že tehdy byla už hodně stará, tak se jim podařilo mít pět dětí dohromady. Jen děkovala Merlinovi, že všechny jsou živé a zdravé.

Tedy co o nich věděla. Přece jen nejstarší dcera je šílená a jí se vzdala, jejího muže ovšem ne, i když on je ještě větší blázen, než býval. Co blázen tyran a černokněžník nejhoršího charakteru, jakmile začala učit na škole, tak nepřiznala, koho si vzala, přece jenom Brumbál by to využil proti ní a jejím dětem a toho se velice bála.

Konečně mohla v klidu se vydat na snídani, už byla i klidnější, chtěla se ještě projít po hradě, ale zamyslela se až příliš dlouho. Proto se raději vydala nejkratší cestou do Velké síně.

„Co tě tak zdrželo, Minervo?" naklonil se k ní Brumbál.

„Trochu jsem vzpomínala na rodinu, co už nemám." Odpověděla v klidu a naložila si na talíř trochu míchaných vajíček. Severus Snape, byl poslední dva dny hodně zamyšlený, a jak si všimla, tak pořád těká k jejímu kolejnímu stolu. Trochu jí to vrtalo hlavou. Bála se o něj, i když by to ve škole před Brumbálem nikdy nepřiznala.

Čas ubíhal a všechno se zdálo, že se vrátilo do starých kolejí. Sice řádění Lorda Voldemorda nepolevovalo, spíše naopak narůstalo. Při jedné takové akci, byl zrovna začátek prosince se smrtijedi střetli s Fénixovým řádem. Minerva měla zrovna štěstí, že stála společně s Brumbálem proti Voldemordovi. Ten ji prvně trochu překvapeně pozoroval, ale nedával příliš na sobě znát, jen po ní nepálil žádné hrozné kletby jako po Brumbálovi. Stejně mu dělala jenom obranu, tak to nikomu nepřišlo divné.

Voldemord náhle dal povel k ústupu, jako by už měl, co potřeboval. Minerva McGonagallová začala pomáhat s opravami, když ji někdo zezadu omráčil a přenesl se s ní. Nebyl to nikdo jiný, než obávaný profesor lektvarů Severus Snape. Který i když nechtěl, vykonával příkaz svého pána. Nechápal, proč temný pán chce zrovna jeho starou kolegyni. Už jen ten jejich zápas byl divný.

Nějak to neřešil, přemístil se ženou do Temného sídla.

Objevil se přímo před Temným pánem, ale nikdo jiný tam nebyl.

„Prober ji!" nařídil přísně.

Severus Snape ji položil opatrně na zem a probral svou kolegyni. Minerva McGonegallová se začala rozhlížet kolem sebe a jakmile spočinula pohledem na Voldermortovi, tak se posadila a pokoušela se vstát.

„To si s tebou vyřídím." Zavrčela směrem k Snapeovi. Ten před ní jenom o krok ustoupil. Tom Rojvol Raddle mírně zvedl obočí a poslal Snapea pryč.

McGonallová se elegantně zvedla a oprášila se. Potom ještě zvedla hůlku a dočistila se. Schovala si ji a založila ruce pod prsy. Tom vstal a vydal se pomalu za ní. Sledovala každý jeho pohyb.

„Ani se neodvažuj mě dotknout Tome. Zrůdo, jak jsi mohl zaútočit na našeho syna?" podívala se na něj s odporem a uhnula, když se jí chtěl dotknout.

„O kterém přesně mluvíš, Minervo?" pronesl lenivě.

„Až budeš mít svou podobu, tak se mi klidně ozvi. Prozatím sbohem!" Jen to dořekla, přemístila se do Prasinek. Nedbala toho, že on by možná s ní chtěl ještě mluvit. Vydala se naštvaně do hradu, když tam došla, byla právě večeře. Brumbál tam nebyl, ale Snape už ano.

„Severusi, pojď se mnou, okamžitě!!" zařvala na celou Velkou síň. Zuřila a všichni to na ní poznali. Snape na nic nečekal a rychle pospíchal postranním vchodem za svou kolegyní. McGonagallová stála u schodů a poklepávala nohou.

„To je dost! Naklusej do mého kabinetu, jinak se neznám!" Začala se k němu chovat, jako ke svému studentovi. Severus mírně před ní ustoupil, nechápal, jak se mohla dostat od Temného pána. Následovala ho, cítil její naštvaný pohled.

Zastavil se před jejím kabinetem a čekal, až mu ho otevře. Jen naštvaně mávla rukou a poslala ho dovnitř.

Posadila se ke krbu a pokynula Severusovi.

„Nalej oběma trochu koňaku!" Poručila nebezpečně. V ruce si hrála s hůlkou, Severus ji obezřetně pozoroval a čekal, co bude dál.

„Sedni si!" Poručila ostře. Z ničeho nic namířila proti němu hůlku a něco zašeptala, nestihl si ani vytáhnout hůlku, jako by se s ním svět zatočil a jako by před tím žil život bez života. Jeho vzpomínky se mísily a ani sám nevěděl co je pravda a co ne.