Rodina

9. kapitola - Pravda o dětech a nelíčené překvapení

„Ma... pani profesorko!" vyjekla Hermiona a otevřela překvapením oči. Když pochytila matčin pohled. Ztuhla na místě, v polodřepu v polosedu, jak se to vezme. Kolem Minervy McGonagallové se chvěla její magie. Hermiona jí málem před Brumbálem řekla mami. V duchu si začala nadávat.

Jenže Minerva až moc dobře viděla, že její dcera je opravdu na pokraji svých psychických sil. Celá se chvěla a byla nezvykle popelavá v obličeji.

„Co se tu krucinál děje. Proč proboha nenecháš Hermionu s Harrym na pokoji. Nejen, že se výsledky Hermiony rapidně zhoršili, ale jen díky tobě. Starý kozle." Ruce měla založené v bok a její magie pulzovala už celým pokojem, dokonce obrazy z bývalých ředitelů a ředitelek se mírně chvěli.

„Co je ti sakra do prospěchu slečny Grangerové. Kdybys mě řekla, kde jste byly a nevykládala mně nějaké pohádky, tak bych se tak ani nechoval." Snažil se to trochu urovnat, ale podle Minervnina pohledu se mu to zase tak moc nedařilo.

„Když ti říkám, že oba byly u mě a mého muže, tak byly u mě a tím to hasne. Hemiono odejdi!" jenže Hermi pochytila pohled Brumbála a raději dál seděla jak zařezaná. Bála se, obou se bála, i když to nikdy nechtěla přijmout, že by se mohla bát nejen Brumbála, ale i také své vlastní matky.

„Ona tu zůstane do té doby, dokud mi neřekne, kde opravdu s Harrym byly!!" zařval už mimo sebe i Brumbál.

„Ale já jsem opravdu byla u pani profesorky." Pípla Hermiona. Oba se na ni podívala.

„Myslím, že by to stačilo, běž si odpočinout, Hermiono." Poručila přísně McGonagallová.

„Nevěřím této historce. Harry to také tvrdí, ale ne tolik s takovými přesvědčením jako Miona, myslím si, že jsi je k tomu donutila, už jenom kvůli tomu, co se tu stalo před tím, než jsi na celý víkend zmizela, a jak to že jsi je dostala od Voldemorta jen tak!" zavrčel a praštil pěstí do stolu. „Nejsem senilní dědek, Minervo, učil jsem tě a ty jsi nikdy ani náznakem nedala znát to, že bys měla být mimo přeměňování nějak jinak magicky nadaná." Minerva zúžila oči.

„Jak se opovažujete ji tu urážet, jak se opovažuje urážet mou rodinu!" vyletěla jako raketa Hermiona, až potom si uvědomila, co řekla. Minerva se na ni usmála a objala ji kolem ramen. Brumbál na ni doslova zíral s otevřenou pusou.

„Ano, Albusi, Harry a Hermiona jsou mé děti, jsou to dvojčata a teď se to konečně projevilo." Usmála se pomstychtivě. Brumbál se posadil. Nechápal co se děje. Počkat, ona říkala dvojčata. Dvojčata s Harrym Potterem, to ale, náhle mu docházelo, všechny souvislosti. Oba dva se navzájem chránili, aniž by o tom věděli, společně se doplňovali, přesně jako dvojčata. Hermiona byla ten Mozek a Harry byl ten, kdo všechno udělal, kdo měl sílu, v tandemu byly nepřekonatelní.

„Tak mi sakra řekni, jak to, že s vámi do Bradavic došel i Severus, ten taky byl u tebe!" zavrčel zlostně.

„Ne toho jsem opravdu doslova sbalila v Londýně, když chtěl po mě vysvětlení. Doslova jsem ho unesla zpět do Bradavic!!!" založila si opět ruce v bok. Ani si neuvědomila, že se přestává ovládat. Okno náhle explodovalo, ale střepy jako by zamrzly.

Brumbál pozvedl jedno obočí.

„Sakra Albusi, jestli mě ještě víc naštveš, tak Bradavice jen kvůli tvé blbosti srovnám se zemí. A je mi jedno kolik při tom dětí zemře!" opřela se o jeho stůl. „Takže nechci, aby ani Hermiona ani Harry byly neustále pod tvým pronásledováním, protože jinak uplatním své dědické právo a ty i to celé posrané ministerstvo nechám rozpustit a raději tam dosadím některého ze svých bratrů, kteří stejně o tom už pár let uvažují. Takže!!!" zapíchla mu prst do hrudi.