Vězněm Temnoty

12. kapitola

Seděl zkroucený ve svém křesle, sklenici vína držel v jedné ruce a druhou si podpíral hlavu. Zamyšleně pozoroval tančící plamínky v krbu.

Tok jeho myšlenek nepřerušilo ani naléhavé klepání, které se pomalu přeměnilo v bušení.

„Můj pane, jste v pořádku?" vstoupil do pracovny mladý strážce. Podle oblečení bylo vidět, že patří ke stráži od brány. Thranduil se na něj podíval nepřítomným pohledem.

„Co chceš?" zeptal se nevlídně, nejspíše ani nepochytil elfovu otázku. Mladík sklopil hlavu na znamení pokory.

„Kapitán mě posílá, žádá vás, aby jste se dostavil k hlavní bráně, " oznámil mu opatrně s pohledem zabodnutým hluboko do podlahy.

„Nějaké nové zprávy?" zeptal se živěji a rychle se postavil. Sklenici s vínem odložil na malý stolek.

„Ano, část skupiny, kterou jste vyslal do Amon Lancu se vrací do deseti minut jsou zde," král to nechápal, obešel elfa a vyšel ze své pracovny. Rychlým rázným krokem zamířil ke schodišti, které vedlo z královského patra k trůnnímu sálu, tam se cesty rozdělovaly, každá vedla jinam. Ta největší však mířila přímo k hlavní bráně.

Na místo dorazil v době, kdy pětice jezdců seskakovala z koní. Jeho pozornost však upoutal světlovlasý elf, kterého zrovna pokládali na nosítka.

Žaludek se mu zauzloval a v krku utvořil knedlík, zorničky očí se stáhly do malilinkých teček. Bez jakéhokoliv dalšího váhání se vydal vpřed. Elfové mu ustupovali z cesty, když jako tělo bez duše mířil vstříc zakrvácené osobě.

Ulevilo se mu, když zjistil, že zmrzačený elf není jeho syn. Avšak uvědomění toho, že se jedná o nejmladšího potomka jeho nejlepšího přítele nebylo nijak uklidňující.

„Hirïl," odhrnul mu světlé vlasy z pohmožděného obličeje. Nemohl si nevšimnout rány na rameni a ani přehlédnout krvácející ránu v břiše, kterou zvědové stáhli svými plášti, aby zamezili další ztrátě krve.

„Potřebuje rychle ošetřit, Hir Nin," oznámil mu jeden z léčitelů. Thranduil pouze přikývl a ustoupil jim stranou, aby mohli tou nejrychlejší cestou na ošetřovnu.

„Kde je?!" ozval se hlas, který Thranduila uhodil jako pěst. Mezi ostatními přihlížejícími si razil cestu Lerrede. Král chvíli jen přihlížel tomu, jak se snaží dostat za léčiteli, když se však kapitán stráže dostal až dopředu, vyrazil za ním. Propletl se mezi koňmi a svého přítele zadržel.

„Pusť mě!" zasyčel kapitán stráže a pokusil se dostat z Thranduilovi sevření. Králův stisk však akorát zesílil.

„Ne!" zavrtěl panovník Hvozdu hlavou. Lerrede se tedy znovu pokusil dostat z jeho sevření, stejně tak jako předtím mu to nebylo nic platné.

„Chci ho vidět, chci vidět svého syna," šedivé oči kapitána stráže se naplnily slzami.

„Teď ne, Mellon Nin," pustil Thranduil jeho zápěstí. „Nech léčitele dělat svou práci," Lerrede přikývl a pokusil se potlačit vzlyk.

„Tys ho viděl, jak na tom byl?" zeptal se zoufale. Hlas se mu třásl pod náporem žalu.

Thranduil se na chvíli zamyslel. Chtěl jej nějak uklidnit, říct mu, že se nemá čeho bát, že Hirïl bude zajisté v pořádku, ale nedovedl mu lhát.

„Nemohu tě uklidnit, příteli," svěsil hlavu. Světlé vlasy mu padly do tváře, takže zakryly němou slzu, co se sunula po bělostné tváři. Lerrede jej chvíli zaskočeně pozoroval poté se však otočil na patě a zmizel v davu.