Vězněm Temnoty

13. kapitola

Probudil se před rozbřeskem. Vysoko nad korunami stromů vykukovaly červánky, které oznamovaly, že svítání není daleko.

Zůstal ležet v posteli. Pod skleněnýma očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, ukazující na to, jak špatně se opět vyspal. Vždyť již několikátou noc jej prohání děsivé sny a on nemůže dojít klidnému spánku.

Pomalu přehodil nohy přes kraj postele. Jeho chodidla se potopila do huňaté srsti jedné z kůží, jež ležela u postele. Než se pořádně rozhoupal k tomu, aby vstal, sluneční paprsky si již razily cestu mezi vysokými kmeny stromů.

Jeho pozornost zaujalo světlo, které se mu odráželo do očí. Stočil svůj pohled oním směrem. Na semišovém polštářku, položeném na nočním stolku se skvěla mithrilová čelenka.

Legolas ji nesnášel, nikdy by jí dobrovolně nenosil. Jednou se kvůli tomu pohádali, vlastně to nebylo zase až tak dávno.

Seděl v jednom z křesel, nohu měl hozenou přes nohu a ruce založené na hrudi. Z modrých očí mu doslova létaly blesky.

„Nechápu, co máš zase za problém," prskl po svém otci vztekle.

„Jsi můj syn, následník trůnu, korunní princ," vrátil mu Thranduil stejným tónem. Nelíbilo se mu, jakým způsobem s ním syn mluví. „Měl by ses podle toho nejen chovat, ale také tak vypadat!" procedil skrz zuby.

„To ti nestačí, že jsem si kvůli tobě oblékl tuhle maškarádu?!" čertil se Legolas i nadále. A poukázal na nelibost nad svým oděvem.

„Legolasi!" křikl po něm, že i stráže za dveřmi se narovnali do pozoru, se synem však ani nehnul. „Takhle tě nikam nepustím! "

„Fajn, stejně jsem nikam nechtěl," ušklíbl se princ nezaujatě a opřel se v křesle. Ten pohled vytočil krále snad více, než všechna slova, která dnes vypustil z pusy.

„Tak nikam nepůjdeš," procedil starší elf skrz zuby. Došel k nočnímu stolku o který byly opřený Legolasovy zbraně.

„Co to děláš?" nechápal Lístek a rychle se vyšvihl na nohy, když jeho otec bral luk, toulec a dva nože s bílou rukojetí.

„Máš domácí vězení! Žádné vyjížďky, žádní přátelé a zítra, žádný lov!" Legolas otevřel překvapeně pusu a nechápavě zíral na staršího elfa.

„Ale, ada!" nechtěl věřit, že by mu tohle otec opravdu udělal.

„Žádné ale!" okřikl jej Thranduil a zamířil ke dveřím. Princ se ihned vydal za ním a chytil jej za rukáv.

"Adar!" Thranduil mu věnoval jeden ze svých nejchladnějších pohledů. Vytrhl se z jeho sevření a prudce rozrazil dveře, že narazily do zdi. Při té raně dva strážci u dveří div nenadskočili.

„Nejsem jenom tvůj otec, ale také král a ty si odmítl uposlechnout můj příkaz!" syn na něj zíral jako opařený. Jeho slovní zásoba se najednou úplně vytratila.

„Princ má domácí vězení... Dohlídnete na to, že neopustí své komnaty!" otočil se na dva strážce. Shodou okolností se jednalo o Legolasovi nejlepší přátele.

Zirri s Hirïlem si vyměnili nechápavé pohledy, ale nakonec přikývli. Thranduil si ještě jednou všechny tři přeměřil zrakem, pak ale zabouchl dveře.