Vězněm Temnoty

21. Kapitola

Strašně moc se omlouvám, těm, kteří již stihli tuto část přečíst včera, ale teprve dnes ráno jsem si uvědomila, že to, co mi Wattpad zveřejnil, byl předpis, který jsem upravovala, aby za něco stál. Jenomže i přesto, že jsem text předělala, byla vydána verze, kterou jsem měla vidět pouze já. Ještě jednou se moc omlouvám a zde je už příběh, který byl určen pro Vaše oči.

Procházel se pod klenbami stromů. Zelené lístky ševelily a jejich šepot dával lesu život. Sem tam si mezi větvemi našel skulinku sluneční paprsek a přidával tak Hvozdu na kouzelnosti. Legolas šel po lesní stezce, kterou lemovala stepní tráva. Vlahý větřík pročesával všechna ta dlouhá stébla.

Princ si do kroku pobrukoval píseň pro Elbereth. Hejno ptáčků kroužící nad jeho hlavou mu pělo doprovod. Kousek od něj, na menším paloučku postával posvátný bílý elk, kterého okamžitě poznal. Patřil totiž jeho otci. A to i navzdory tomu, že majestátní zvíře nebylo nikdy zkroceno. Elfové žili s přírodou v souznění. Chápali proto, že nemohou pokořit tak hrdé srdce, elk by se totiž utrápil.

„Zelený Lístečku," ozval se hlas. Přicházel jakoby z dálky. Zněl mu povědomě, a přesto nevěděl, kam jej zařadit.

Hvozd rázem utichl. Ptáci se rozlétli do všech stran, jakoby cítili nebezpečí. Stromy přestaly šeptat i vítr ustal. Okolí naplnilo tíživé ticho, při kterém by i hluchý slyšel dopadnout špendlík na zem.

Nebe se zatáhlo a svět potemněl, když tu náhle vzplál jižní obzor zlatou září. Vzduch prosytil dým, který ho štípal do očí a pomalu dusil. Prapodivné zvuky rozrazily ticho, jako když blesk rozřízne oblaka. Trhaly mu sluch.

Ruce si automaticky přiložil na uši. Skřeky ale jako by získávaly na hlasitosti. Padl na kolena. Svíjel se uprostřed cesty v nepříjemné křeči.

Ráz krajiny se rychle změnil. Les už nevypadal, jako jeho starý nádherný domov, který z celého srdce miloval. Mezi temnými kmeny se pnuly prapodivné sítě, vypadající jako pavučiny ve větším měřítku. I světlo zůstávalo uvězněné ve spárech lepkavých vláken.

Zaklonil hlavu, jeho utrápený výraz se v ten okamžik změnil ve zděšený. Žaludek se mu zauzloval a srdce sevřela ledová dlaň strachu. Divná stvoření podobná obřím pavoukům se proháněla ve větvích, jako by byla zrozena pro tento kraj.

Vzepřel se všem nesouhlasům svého těla a vyškrábal se na nohy. Nevědom si směru seběhl ze stezky hlouběji do srdce Hvozdu. Větvičky jej šlehaly do obličeje. Ostružiní se po něm sápalo ve snaze zastavit jeho útěk. Vzduch byl těžší a těžší, prosycený temnotou a tlejícím listím, které bylo všudypřítomné. Špatně se mu dýchalo, lapal po dechu. Z vyschlého hrdla se mu dralo sípání, se kterým by mohl s klidem konkurovat klidně i Nazgulovi.

Nepřemýšlel, jen si stále opakoval, že za žádnou cenu nesmí zastavit. Neznal směr své cesty. Pokoušel se nevnímat divnou těžkost na své hrudi, která na něj padla spolu s nemocí jeho domoviny. Před očima mu tančily mžitky, které nedokázal rozmrkat. Zastíraly jeho zrak, jako šedivý závoj.

„Legolasi... golasi... lasi..." vracelo se k němu v ozvěnách to naléhavé volání, které mu motalo hlavu. Přestal dávat pozor na cestu a zakopl o jeden z kořenů. Svalil se na tvrdou suchou zem, jen se zaprášilo.

„Lístečku," stulil se do klubíčka ve snaze být co nejmenším. Krčil se, jako malé opuštěné káčátko, vydané na milost a nemilost svému osudu. Ramena se mu otřásala vzlyky.

„Dost! Přestaň! Přestaň už!" vykřikl na pokraji šílenství. Tváře měl nateklé od nekonečného pláče. Stříbrné perličky křižovaly jeho tvář, jak jedna slza hledala druhou. Světlé vlasy se lepily na mokré cestičky, to ale byla maličkost, kterou on nyní řešit nechtěl.

Bosé nožky tiše kráčely suchým mechem. Bílý lem dlouhých rozevlátých šatů hladil zem. Vše, čeho se dotkl, získalo zpět svůj život. Vysoká dáma zahalená do světelného roucha s sebou nesla pro mladého prince naději.

„Tithen pen," poklekla vedle něj a lehce se jej dotkla. Legolas s sebou trhl zděšením. Neslyšel jí přicházet a o to více ho její přítomnost polekala. Mrštně se od ní odtáhnul a zády se opřel o kmen nejbližšího stromu.

„C-co jste zač?" zeptal se roztřeseným hlasem a otřel si rukávem slzy.

Žena se lehce zasmála. Její smích odháněl vše špatné a on si přišel jako v teplém objetí matky, které již tolik let postrádá. Bylo to tak nezvyklé, divné a nádherné zároveň. Jako něco, co znal celý život a přitom se s tím setkal poprvé.

„Nemůžeš tu zůstat, maličký," neměla v plánu odpovídat na jeho otázky. Neměla moc času a jeho nesmyslné dotazy ji akorát zdržovaly.

„Ale kam mám jít? Zde jsem doma," řekl roztřeseným hlasem. Nemohl toto místo opustit, ať bylo sebetemnější. Zde poprvé vystřelil z luku. Vyhrál svůj první závod v jízdě na koni a složil zkoušku dospělosti.

„Legolasi," divná bolest mu projela celým tělem. Tvář zkroutil do bolestné grimasy a dlaní vystřelil k ohnisku bolesti.

„Musíš se probudit, elfátko," zašeptala Bílá dáma něžně, jako by konejšila malé dítě, které se zmítá v nočních můrách.

Nepříjemné píchnutí v žebrech zapříčinilo, že přes jeho rty unikl bolestný sten. Na zelenkavé tunice se začala tvořit tmavá skvrna, která se rychle zvětšovala. Legolas si místo přidržoval dlaní, skrz prsty se mu řinuly červené pramínky krve. Jeho krve...

„Probudit?!" zvedl hlavu, v modrých studánkách se mu odráželo překvapení a nepochopení zároveň. Ale žena před ním již nestála. Tak tiše a nenápadně, jako přišla, také zmizela.

„LEGOLASI!" pomalu se skácel k zemi. Rychle pobledl a na čele mu vyrazil ledový pot. Přerývavě dýchal, jeho hruď se prudce zvedala. Víčka se mu chvěla, jak se pokoušel bojovat s únavou. Nezvládl jí odolávat příliš dlouho, po nějaké chvíli jej pohltila tma.

Koukej... Chvějí se mu víčka.
Tiše, nekřič tolik!
Už otvírá oči.
Je tedy už v pořádku?
To se zjistí brzy...