Seděl nad nějakými pergameny a pokoušel se soustředit na několik posledních řádku, které četl stále dokola, jelikož se vždy v půli ztratil a musel začít od znova.
Z jeho snahy jej vyrušilo klepání na dveře. „Dále," pronesl rezignovaně a upil ze sklenky vína. Ani se nepokoušel nasadit svou nečitelnou masku, stejně by jí moc dlouho neudržel.
Do místnosti vstoupil rusovlasý elf. Moc dobře ho znal, Legolasův přítel z dětství. Vždy, když mu strážci vedli syna, že zase něco provedl, byl s ním, stejně jako Hirïl.
Dva strážci přivedli malé zlatovlásé dítko před trůn. Chlapec měl nafouklé tváře a ruce založené na hrudi. Pomalu ani nešel sám a strážci ho museli vléct. To vše dělal na truc.
Několik stop za nimi šlapali poslušně jeho přátelé- Hirïl a Zirri. Tato trojice byla v paláci vyhlášená. Vždy, když se něco stalo, měli to na svědomí oni.
Thranduil si otráveně povzdechl a lehce si poposedl. Přemýšlel, co jeho synáček provedl tentokrát. Posledně nařízl tětivy všech luků a tak se lovecká družina vrátila s nepořízenou. Před tím se vloupal do pokoje několika rádců a rostříhal jejich róby. Rozbitá okna už ani nepočítal. Naštvané kuchařky a večeře o suché kůrce, na to už si také pomalu zvykal.
„Tak, co to je nyní?" otázal se pevným hlasem a snažil se znít naštvaně. Měl smíšené pocity, dříve by se možná zasmál, ale nyní ne. Legolas toho měl na kontě opravdu moc a bylo naprosto jedno, že je to princ, každý by měl znát hranice, které nesmí překročit.
„Otevřeli ve stájích všechny boxy, koně se rozutekli do celého lesa," začal pomalu ten výše postavený. „Vetšinu z nich jsme již pochytali, ale několik jedinců stále chybí, včetně Finroda také Váš Elk." Thranduil pomalu rudnul v obličeji. Musel si v duchu počítat, aby se alespoň trochu uklidnil.
Věděl, že Elk si najde cestu domů, ale bělouš je od Miralleniny smrti divoký, nikdo jej nedovede chytit. Jakmile se dostane mimo dohled, snaží se hledat svou paní.
„Už zase si hraješ na rajče?" neodpustil si princ s úšklebkem. Touto poznámkou uhodil hřebík na hlavičku. A dopomohl k tomu i výbuch smíchu ze strany strážců.
„Legolasi!!" zařval skoro nelidsky. Dva malí elfíci k sobě přiskočili a měli co dělat, aby se nerozbrečeli strachy. Pevně se objímali a v tu chvíli by je zřejmě nikdo od sebe nedostal. Dva starší elfové, by nejspíše udělali to samé, kdyby to nebylo pod jejich úroveň. Stačilo že s sebou tak trapné trhli.
Autorita z něj přímo sálala, pociťovali jí všichni, všichni až na jednoho. Ano se svým synem ani nehnul. Chlapec stal stále s ručičkama založenýma na hrudi a bojovým postojem s odhodlaným pohledem, který králi vadil více než cokoliv jiného. Kam to dopracoval, že z něj má vlastní dítě osla.
„Můj pane, Hirïl se probudil, potřebuje s vámi nutně mluvit," ozval se hlas, který jej přivedl ze světa vzpomínek. Král akorát přikývl a vydal se mu v patách.
Když vešli do pokoje, kde chlapec ležel, byl zde již Lerrede. Thranduila píchlo u srdce, když spatřil, jak se objímají. Tak moc chtěl svého syna obejmout, přitisknout si ho k tělu a už nikdy nepustit. Záviděl jim tu nádhernou chvilku.
„Vaše výsosti?" lekl se Zirri, jelikož král rychle zbledl a malinko se zapotácel. Nikdy se necítil tak zlomený, ani oheň draka mu nepůsobil takovou bolest, jako tato ztráta.
„Thranduile?!" došel k němu kapitán stráže a podepřel ho. Panovník nevypadal nadšeně, ale únava a žal se na něm podepisovaly. Palácem se nesla zpráva o tom, že bledne. Někteří měli strach o osud Hvozdu. Jestliže nenajdou prince a Thranduil zemře, není nikdo, kdo by usedl na trůn.
„Hirï, prosím, prosím, řekni mi, kde je můj syn, kde je princ?" zoufale se svalil do křesla u postele.
„Nilvan, on zradil... Doufal, že přijedete vy, chce vás mrtvého, zaslechli jsme jeho rozhovor s kapitánem stráže, ale při pokusu o návrat jsme byli objeveni. Kess... Ona... Ona zemřela," slzy se mu vehnaly do očí, knedlík v krku jej začal dusit.
„A Lassie?" přesně na to se chtěl Thranduil zeptat, ale otázka nepřešla přes jeho rty. Přišla od Zirriho, který s rozšířenými zorničkami naslouchal vyprávění.
„Donutil jsem ho, aby utekl, nevím co bylo dál, ale nemyslím si, že by ho Nilvan jen tak zabil, na to je moc vychytralý, zřejmě jej zajal. Musíte co nejrychleji vyrazit na Lanc, musíte zachránit náš Zelený List," vychrlil ze sebe.
V Thranduilovi se začala vařit krev. V zarudlých očích se blýskl ten nebezpečný plamen, který říkal, že to co bude následovat, rozhodně nebude dobré. Zaťal prsty do madel křesla, že mu kloubky zbělaly. „Svolejte do zbroje, jdu si vzít zpět to, co je mé," zavelel pln nenávisti a hořkosti.
»»»-------------> <-------------«««
Další díl ;) a tak brzo :*
Ano nejspíše se vrátím ke svému tempu :*
Jinak, pomalu ale jistě se blížíme ke konci ;)
Hvozd zbrojí, bude se bojovat?
Přijdou vůbec včas?
Co by se mohlo zvrtnout?
Vždyť to vše vypadá tak růžově ;)
Kdo zemře? Pro koho jsem si přichystala další trápení?
Jak je na tom Lassie? Stále si myslíte, že to zjistíte v další kapitole? Jenomže já jsem Zori ;)
A ta není na HappyEndy ;)
Bojíte se? Tak to pravém :*
»»»-------------> <-------------«««
ČTEŠ
Vězněm Temnoty
Fanfiction„Vím, kdo jste," vyhodil jí do vzduchu a zase chytil. Usmíval se, v očích mu hráli dva rarášci. „Tak to jsem ztracený," povzdychl si elf a smířeně zavřel oči. Bylo mu jasné, že brzy se to dozví Zanor a posléze i Nilvan. Použijí ho, aby vyl...
