Vězněm Temnoty

14. kapitola

Celou noc ztrávil v pochybnostech a strachu. Seděl zkroucený na zemi u jedné zdi, hlavu měl složenou v dlaních. Víčka očí pevně semknutá, že se chvěla.

„Ada?" ozval se dívčí hlas. Mladá rusovláska s pěkným bříškem procházela chodbou. Světle zelenkavé šaty za ní vlály jako prapory ve větru.

„Co tu děláš? Měla bys spát, je brzy?" zvedl k ní hlavu. Tváře měl nateklé od slz a oči rudé, nejen únavou.

„Měl by sis odpočinout," došla k němu. V obličeji jí hrál přísný výraz, avšak v zelených smaragdech se skrýval strach a starost. Hirïl byl jejím nejmladším bráškou, vždy se o něj s bratry starala, nikdy nepoznal matku. Zemřela při porodu.

„Poslala tě Maÿa?" zeptal se podezřívavě a pomalu se zvedl.
Elfka jen zavrtěla hlavou v nesouhlasu.

„Kaell, neměla by sis dělat starosti," podíval se na její bříško. „Musíš být v klidu a relaxovat," pokusil se o úsměv. Dcera mu jej opětovala.

„Jak mám být v klidu?" optala se smutně a stočila svůj pohled na zavřené dveře léčebny. „Víš něco nového?" zeptala se s nadějí.

„Ne, celou dobu je tam hrozivý klid a ticho," s jeho slovy naděje opadla.

„Lerrede," jako od nikud se vynořil panovník Hvozdu. Kaell se lehce uklonila, její otec však jen tupě zíral na blížící se osobu.

„Děje se něco, Hir Nin?" nechápal kapitán stráže. Thranduil jen zavrtěl hlavou a ihned zamířil ke dveřím. Lehce zaklepal a bez jakéhokoliv pozvání vstoupil dovnitř.

Léčebnou se linula vůně všech možných bylinek, že to bylo až nepříjemné. Král prošel předsíňkou do pokoje, z nějž se ozýval pohyb.

Pomalu vklouzl do komůrky. Jeho pozornost ihned směřovala k posteli. Mezi peřinami byl uložen světlovlasý elf. U něj stáli dva léčitelé. Jeden z nich právě zašíval ránu na rameni a druhý měnil obvazy na břiše. Byli zabraní do své práce, že si nevšimli přítomnosti někoho dalšího.

Letěl chodbou jako vítr. Nebral ohledy na nikoho jiného, elfové mu uskakovali z cesty a když to nestihli, tak skončili na zemi.

Prudce vpadl do malé předsíňky a chvíli váhal, které dveře zvolit, hned, jak uslyšel jeho hlas, měl jasno. Stiskl kliku a vstoupil do jednoho z pokojů.

Na židli, čelem k němu, seděl on. Vlasy hozené na levé rameno, tuniku složenou v klíně.

„Co se stalo?!" zeptal se vyděšeně, když Zeriell navlékal nit do očka jehly.

„Roztrhl si paži," oznámil mu léčitel a dále se věnoval své práci.

„Nic to není, jen škrábnutí," zaprotestoval Legolas. Thranduil tomu však nevěnoval žádnou pozornost a zamířil rovnou k němu, aby si zranění prohlédl.

„Jak se ti to stalo?" zamrkal na dlouhou rozšklebenou, krvácející ránu.

„Zachytil jsem se o větev," pohodil princ rameny. Thranduil k němu zvedl oči.

„Myslíte si, že jsem hlupák?! " svraštil najednou obočí. Na čele se mu objevila vráska. Lístek sklopil hlavu a Zeriell jak by smet. Bylo jasné, že si oba mysleli, že na to nepřijde.

„Řekni mi, co se stalo doopravdy!" přikázal mu.

„Byla to nehoda, " zamumlal Legolas s pohledem zabodlým hluboko do země.

„Kdo ti to udělal?" zněl už malinko klidněji. Nebyl naštvaný, měl pouze starost.

„Měli jsme trénink, nedával jsem pozor, je to má chyba," snažil se to zamluvit.

„Lassi!" založil si ruce na hrudi.

Zeriell již navlékl niť. Přešel k princi a sevřel v dlani jeho paži. Lístek si skousl ret, když se jehla zakousla do jeho kůže.

„Já čekám," připomněl se Thranduil.

„On za to nemůže, Ada," pokoušel se i dál nějak vyklouznout.

„Hir Nin? " všiml si jej Zeriell, když dokončoval poslední stehy na rameni mladého lovce.

„Jak je na tom?» optal se král ihned a přikročil k posteli blíže.

„Není to nejlepší..." zkonstatoval léčitel a odstříhl přebývající nit.

„Bude žít?" dostal pohled plný pochybností. I on věděl, že na tom není nejlépe. Několik let byl otcem nucen učit se léčitelství, to ovšem padlo, hned jak ho korunovali králem. Něco málo si však stále pamatoval.

„Ztratil spoustu krve, kdyby jej přivezli jen o chvíli později, zřejmě by se pro něj nedalo nic udělat," řekl elf sklesle a omyl si ruce od krve v malé nádobce, „můžeme pouze doufat a čekat, co udělají nadcházející dny."

Thranduil přikývl a znovu si chlapce prohlédl. Tenkrát, když z Legolase vypáčil, kdo ho zranil, myslel si, že tohohle elfa zabije. Za mnoha okolností byl rád, že to neudělal, protože Hirïl Lassieho nejednou zachránil.

„Co mám říct Lerredemu?" tak moc chtěl svého přítele uklidnit. Říct mu, že je jeho dítě v pořádku, tak jako i on sám chtěl mít jistotu, že Legolasovi nic není.

„Pravdu, bylo by dobré, kdyby jste jej připravil na nejhorší," nedávali mladému elfovi moc šancí. Udělali, co mohli, zbytek je ve hvězdách.

Thranduil přikývl. Vypadal, že je duchem mimo. Stále se s ním pokoušel spojit. Volal jej ve svých myšlenkách a čekal na odpověď. Té se mu ale nedostávalo.

„Hlaste mi všechny změny v jeho stavu!" přikázal. Zeriell přikývl a král se vydal k odchodu. Otočil se na patě a zamířil na chodbu. Kaell i Lerrede na něj čekali jako na boží smilování.

„Co jsi se dozvěděl? " zajímal se kapitán hned, jak se Thranduil objevil ve dveřích. Král nic neříkal, pouze na ně zarytě hleděl. „Jak je na tom?!" zkusil znovu bělovlasý elf. Začínal se obávat nejhoršího.

„Není to nejlepší, " po dlouhém váhání se rozhodl říct pravdu. „Ztratil spoustu krve, prý rozhodnou nadcházející dny, ale naděje je malá," Kaell se v očích objevily slzy. Schovala svou tvář do otcovy hrudi a tiše vzlykala. Lerrede ji hladil po zádech a proplétal si její rudé vlasy mezi prsty.

„Je mi to líto, Mellon Nin, " položil mu ruku na rameno. Kapitán jen přikývl. Thranduil mu věnoval povzbuzující úsměv, pak se otočil na patě a zmizel.