Roommates (DOKONČENO)

,,You said yourself, we're friends."

Den třetí, aneb jak by řekli, horská dráha...

Marco přitlačil Jeana naštvaně ke zdi, jak se vůbec do téhle situace dostali?! ,,Jeane." řekl Marco zlostně, a zcela necharakteristicky. ,,Mluv se mnou." Jean se k němu přiblížil na pár centimetrů a civěl na něj, předtím než promluvil. ,,Je tu něco, co bys rád?" Marco mírně zesílil své sevření, ,,Chybíš mi."

Jean si povzdechl, ,,Já ti chybím? Nikam jsem neodešel, jsou to už tři dny co spolu nemluvíme. Kurva Marco, dospěj už." 

,,Odešel jsi. Máš vůbec ponětí, jak jsem se sakra bál?!" pohlédl vzhůru do Jeanových očí, mezi jejich těly se vytvořila větší mezera, a nenávist v jejich očích se pomalu měnila na lítost. 

,,Marco, nejsme pár. Nejsme rodina. Měl bych zprá-"

,,Jsme přátelé, to nestačí?!" přerušil Jeana co nejrychleji Marco se smutným výrazem na tváři.

Jean zdvihl horní ret. ,,Nedostávám se k lidem zas tolik blízko, abych se s nimi přátelil."

Téměř instinktivně Marco přisunul své tělo trochu blíže proti Jeanovi. ,,Je to dost blízko?" zeptal se třesoucím se hlasem.

Jean polknul. Byl tak blízko... ,,Vypadni ode mě. Proč se vůbec staráš?!"

Slzy se tvořily v Marcových očích, zatímco sledoval podlahu a zesílil svůj stisk kolem Jeanovy ruky. ,,Myslíš, že dokážu ztratit někoho dalšího?" 

Jediná kapka se dotkla podlahy, Jean uvolnil napjatost v ramenou, zatímco Marco přenesl své ruce dolů, čímž uvolnil Jeana. ,,M- Marco."

Marco odvrátil zrak, ale i přesto byly slzy na jeho obličeji patrné. Jean ho mlčky sledoval, netušil co má dělat. Část vzteku v něm ještě zůstala. Ne, nebyl to vztek. Byl to zmatek. Samotná myšlenka na to, pro něj byla jako apokalypsa. Zapříčinil to ten polibek, musel. Něco tak hloupého, nezralého a zároveň úžasného, ho vedlo k okraji emočního zhroucení. A teď, neovlivňovalo to jen jeho, ale i jeho kamarády. No, spíše kamaráda. 

,,Marco." řekl škrobeně. ,,Marco, je mi to líto." Jean chytil Marca lehce pod bradou, zatímco se k němu pomalu přibližoval. ,,Jsem zmatenej, to je všechno. Neměl jsem tě zatěžovat svýma problémama..." Povzdechl si, ale rozhodl se že mlčení bude vstřícnější. Nervózně a nejistě. Objal Marca kolem ramen a tak prolomil i sebemenší prostor mezi nimi.

Marco pevně držel Jeana za košili, přitiskl hlavu k jeho hrudi. ,,Jeane?"

,,Jo?"

,,Taky je mi to líto."

A pak už jen v zápalu boje s vědomím, ne nejlepším, Marco položil rty na ty Jeanovy. Apokalypsa v jejich srdcích opět začala. Jenže tentokrát byla mnohem více vášnivá. Delší, zábavnější.

Vyšší chlapec se ale rychle odtáhl, ,,Jeane, měli bychom se líbat znovu? Po tom, co se stalo?"

Jean sklopil svůj pohled k Marcově košili, kterou začal pomalu rozepínat, knoflíček po knoflíčku. ,,Samozřejmě, že bychom měli." Přitiskl své rty proti těm Marcovým. ,,Sám jsi říkal, že jsme přátelé."

---------------------------------------------------

Krátká, ale pracuju na cosplayi z Tokyo Ghoul a vůbec nestíhám, jeej. :D 

Konečně se nám JeanMarco usmířilo, buďme happy <33

Od konce nás dělí jen minimum kapitol, au. ._. 

Pak si počkáte nějakou dobu na druhý díl, wow. Pořád nemůžu uvěřit, že ho budu psát, ale já se s Roommates rozloučit nemůžu. Moc velká srdcovka, na to aby byl konec. :D <3

Snad se líbí.

S láskou, vaše Miko-chan <3