Roommates (DOKONČENO)

,,What!? But I'm your boyfriend."

   Jean se předchozí noci nevrátil. A Marco se kvůli tomu celou noc stresoval, i když by neměl mít důvod. A Jeana předchozí noc ovlivnila úplně stejně. Uvědomil si, že i když to moc často nedával najevo, Marco byl pro něj vážně důležitý a měl o něj starost.

Staral se když mu Marco řekl o svých rodičích, staral se když se naštval - což nebylo něco, co by se stávalo tak běžně. A to nebyla ani ta pusa. Ta druhá, včerejší, ta první se nepočítala. 

Marco pokrčil rameny, zatímco se opřel o stůl. ,,Políbili jsme se, co teď?" 

Jean si povzdychl. ,,No, rozhodně tě tady nepřetáhnu. Tím si buď jistej." zasmál se.

,,Čekal bych od tebe něco míň homo, ale taky mě to napadlo."

Jean protočil oči. ,,Vlastně jsem včera večer nikam moc nešel, zůstal jsem u Sashy a Connieho." 

Marco změnil téma: ,,Víš, je- um - normální, abys mi říkal věci jako je tohle, stejně jako ta bipolární věc..." Nechtěl použít slovo bipolární, znělo to tak chladně, přímě a oficiálně. Jako dát na někoho razítko, díky kterému ho lidi můžou soudit. ,,Nikdo další o tom nikdy nevěděl?"

Povzdechl si, asi po milionté, když se uvolněně podíval na podlahu.  ,,Já nevím, možná." zakašlal. ,,Nedostávám se k lidem tak blízko, abych to zjistil," vzhlédl na Marca a usmál se. ,,No, ty jsi výjimka, a to jak osobně, tak fyzicky." 

,,Tak dobře!" Marco začal, když vstupoval do svého vlastního pokoje, otevíraje dveře i Jeanovi. ,,Pojďme se osobně víc poznat!" 

,,Díky bohu, že jsi kurva neřekl fyzicky." zasmál se Jean a vstoupil do pokoje.

Marcův pokoj vypadal mnohem více zabydleně a komplikovaněji, než ten Jeanův. V tu chvíli si uvědomil, že ho vlastně ještě nikdy neviděl. Většinu času spolu trávili v jeho jednoduché a malé části. Marcova místnost byla plná skicáků, papírů a hlavně knih. Jean se rozhlédl, ,,Wow."

Marco se usmál, když se posadil na židli k  jeho počítačovému stolu, odkládaje a pohrávaje si s nějakými papíry, které se pokoušel organizovat. Jean se ležérně podíval přes Marcovo rameno na jeho umělecká díla, která ležela na stole. ,,Wow, to vypadá opravdu dobře." poznamenal.

,,Jo, to nic není." odpověděl Marco, ,,Umění je jenom můj koníček."

Ublížilo by mu, kdyby Marca požádal o další polibek? Nejspíš.

Jean sebral několik papírů, při pohledu na dobře namalované detaily: ,,Ne, ty jsi opravdu dobrý."

Marco zčervenal, ,,To není tak velká věc. Kromě toho, asi bych se nikdy nestal umělcem. Kdybych chtěl, abych jím jednou byl, tak bych nebyl v oboru, ve kterém jsem. A nepropadal." dodal.

Jean se posadil na Marcovu postel. Tuhle otázku si sám sobě pokládal už hodně dlouho, a tak usoudil, že je čas zeptat se Marca: ,,Já- Ehm, můžu se zeptat na něco osobního?"

Než mohl pokračovat ten vyšší, pihovatý kluk ho přerušil: ,,Není to něco, o čem bych chtěl mluvit."

,,Ach." Jean poznamenal.

"Ale," začal, "řeknu ti to tak jako tak. Jen abych ukojil tvojí zvědavost. Moje matka spáchala sebevraždu, když mi bylo patnáct." Jeho hlas se mírně třásl. ,,Můj otec zemřel minulý rok v armádě." Pokračoval v organizaci stolu mezitím co mluvil, jakoby ho to mělo uklidnit, ,,Nechtěl jsem jít do armády z prostého důvodu: Byl jsem příliš vyděšený. Tohle bylo to nejbližší, co jsem mohl udělat."

Jean nevěděl, jak reagovat, ale Marco se k němu prostě otočil a usmál se. ,,Ale to je v pořádku, nemám je ale mám tebe, ne?"

Jean zrudl. ,,J-Jasně!" Přikývl na souhlas. ,,Je mi líto, že jsem to vytahoval. Byl to fakt debilní nápad."