FoxWoman ✔️

1. Jak se loučí se životem

„Krávo, uhni mi z cesty!“ zařve jeden z nejhorších tríznitelů školy. Třesu se strachy z toho, co mi zase udělá. A mám divný tušení, že mě tentokrát asi zabije.

„Tak vypadni, ty krávo!“

„Nežeru trávu!“ zaprotestuji tiše.

„Ale žereš, ty krávo, a vypadni konečně,“ zašklebil se hnusně.

„Pane Bláho? Neměl byste sedět v lavici?" odkašlal si příchozí.

„Ano, učiteli,“ pokorně svěsil hlavu a vydal se k lavici. Všichni měli z pana Wooda strach. Věděli, co dokáže udělat, když se vzbouříme proti jeho rozkazu.

„Paní Oliverová. Chtěla byste se nechat vyzkoušet? Ach! To vlastně není potřeba! Z mého předmětu vám vychází čistá chvalitebná. Velmi dobře. Dnes máte ode mne oddych, můžete jít domů. Zasloužíte si to," pokyvoval nabručeně pan Wood.

„Ta si zaslouží maximálně pohlavek. Nebo víc. Facku. Hm...,“ zašeptal jeden z té zatracené bandy.

„Pane Bláho a pane Nováku. Po vyučování ke mně do kabinetu,“ usmál se.

Ale to už jsem neviděla. Běžela jsem chladnými chodbami domů. Venku na čerstvém vzduchu jsem se zastavila a nadechla se. Přeju si, abych byla takhle volná každý den.

Dám se zkratkou přes park. Je den. Tak by se nic stát nemělo. A jak jsem byla naivní!

V parku zpívali ptáci, ševelilo listí a bublal místní potůček. Všechno nasvědčovalo, že je jen krásný bezstarostný den. Dokud mě něco neudeřilo do hlavy a nepropadla jsem se do tmy...

Probouzím se hukotem motorů. Otevřu oči. Silně se mi motala hlava, tak sem je zase rychle zavřela. Po dlouhé době jsem uslyšela hlasy.

„Ještě spí?“

„Jo. Nehýbe se.“

„To je dobře. Myslíš, že na té pustině přežije?“

„Američanky přežily leccos. Ale asi ne,“ pochechtával se drsný hlas.

Zbledla jsem. Co to má sakra znamenat? Na jaké pustině?

„Zabijeme jí?“

„Nevím. Co když to šéf zjistí?“

„Nezjistí.“

„V tom případě do toho jdu s tebou.“

Jestli jsem nějakou barvu měla, tak teď jsem zcela určitě neměla žádnou. Mé srdce bilo do žeber jako splašený ptáček do klece. Jako by si uvědomovalo ty poslední údery. Kolik mám vlastně minut? Hodinu? Den?

Asi málo. Jaké to vlastně bude, až zemřu? Budu jen v černé temnotě? Nebo půjdu do nebe či do pekla? Zalilo mě zděšení a zvědavost.

Když už se motor vypnul, spala jsem. Byla jsem unavená. Ti padouši a vrazi mě opatrně vytáhli z auta a položili mě k nejvzdálenějšímu křoví. A já stále spím.

Jeden z mužů popadl pistoli a namířil na mou hlavu. A stále spím. Když se roztomile zavrtím, muž si dychtivě olízl rty.

„Tak dělej!“

„Jo. Počkej!“ sehne se a zastrčí mi za ucho neposedný pramen. Zavrtím se a zamumlám pár nesrozumitelných slov.

Opět zvedl pistoli a ustoupil o pár kroků dál.

„Sbohem, ty sladká krásná kočko,“ zašeptal. Pak se krajinou rozlehl výstřel.

„Jedem! Zdržovat se nebudem.“

„Rozkaz, kapitáne Políčko!“ A to byla poslední slova, co se v této krajině ozvala...

„Už jsou pryč?“ ozval se pištivý hlásek.

„Myslím, že ano,“ zamňoukal Ocelot.

„Pojďme ji oživit,“ zapištěla Liška.

„Nesmíme. To přece víte!“ zahučel Serval.

„Proč? Bojíš se?“ zasmál se Irbis.

„Ne.“

„Tak přoc ne?“ ozvali se dvojhlasně Vakovlčice a Vydra.

„Zákon,“ odfrkl si Irbis.

„Jó, zákon dodržujeme tisíce let. Je načase ho porušit,“ zavrčela Liška.

„Dobře, budeme tedy hlasovat.
Kdo je pro porušení?“

Pět tlapek se zvedlo.

„A kdo proti?“

Jedna. Samozřejmě Serval.

„Přehlasováno!“ zapištěla Vydra.
Irbis si povzdechl. Zákon je zákon, který se porušovat nesmí, ale přátele měl rád a nechtěl je opustit.

Jestliže se něco zvrtne, asi to svede na ně. Pousmál se.

Tak už to jde s nimi téměř tisíc let a nic se nezměnilo. Ani cyklus jejich života a smrti...