FoxWoman ✔️

6. Polapená

(LilyRainstoneova)

Hrozivě jsem zavrčela a ukázala tomu chlápkovi svoje tesáky. Bez přemýšlení jsem ho chtěla zakousnout, ale to se už ten idiot vzpamatoval a zmáčkl tlačítko na vysílačce. „Gregu, proměnila se a chce mě asi sežrat! Zavolej ochrankuuu!" kvílel.

Poseroutka, odfrkla jsem si nad ním, drží v ruce obří nůž a má strach z lišky. No tak ale... Proč to nevyužít?

Ještě víc jsem vycenila své nebezpečné zuby a pokládala bílé tlapy střídavě před sebe. S každým krokem se ten chlap víc bál, zorničky se mu zúžily, na vražednou zbraň ve své ruce snad úplně zapomněl a tiskl se k bílé zdi. Pomaličku jsem se k němu blížila a pak zničehonic přiskočila až k němu, vyděšeně vykřikl a já si užívala ten strach v jeho očích.

Ochranka však dorazila dřív, než jsem potřebovala. Rozrazili silné ocelové dveře a garda tří chlapů po mně vypálila několik uspávacích šipek. Zabodly se mi do těla jako injekce proti žloutence a pocítila jsem nával malátnosti. Chtěla jsem po útočnících skočit, ale zamotaly se mi tlapy a já skončila na zemi, kde mě obestřela mlhavá černota.

***

Probouzela jsem se pomalu, moje mysl odhazovala cáry mlhy a můj zrak se pomalu zaostřoval. První vjem byla bolest vycházející z naraženého boku. Hned druhý ostré světlo odrážející se od bílé podlahy a třetí moje úplně jiné a zmatené vnímání těla. Šokovaně jsem zvedla hlavu a nastražila uši, ale když jsem se podívala na svoje ruce, které nebyly ruce, ale bílé tlapky, došlo mi, že to není sen. Prudce jsem vyskočila na nohy a ohlížela se na svoje bílé chlupaté tělo. Takže to nebyl přelud. Sakra, tohle není normální! Jsem liška! Pane Bože, já jsem liška!!!

Ano, promluvil mi v hlavě zase ten neznámý hlas. Nebyla jsem si jistá, jestli to je možné, ale je. Víš, jak jsem viděla toho muže s nožem, který ti chtěl ublížit, ovládl mě vztek a chtěla jsem mu něco udělat a poslat ho do horoucích pekel. Moje část duše převážila tvojí a na to reagovalo i tělo. Jen nevím, jak tě z toho dostat, na to musíš přijít sama.

Hej! Ale já nechci být navždy liška! zmocňovalo se mě zoufalství.

Nebudeš, řekl ještě hlas.

Počkej! zavolala jsem, když jsem cítila, jak přítomnost hlasu mizí. Teď byl znovu plně přítomen.

Ano?

Ty jsi ta duše polární lišky, že ano?

Jako bych ucítila smích. Přesně tak. Ale teď se měj na pozoru. Někdo jde. S těmito slovy se přítomnost lišky zase vytratila.

Zvedla jsem se na své čtyři vratké nohy. Všechno bylo jinak, a navíc jsem měla bílý chundelatý ocas jako přítěž. Rozhlédla jsem se kolem liščíma očima. Byla jsem ve čtvercové místnosti s možná až moc bílými stěnami, přičemž jedna ze stěn byla zrcadlo a v každém horním rohu místnosti byla jedna černá kamerka. To se mi ani trochu nelíbilo.

Napnula jsem uši, abych zaslechla sebemenší zvuk, ale ticho doprovázené pouze tlukotem mého srdce, zvukem proudící krve a dýchání na mě doléhalo jako těžká peřina. Působilo tak depresivně... Takže je to jasné, zvukotěsná místnost. Rozrušeně jsem zavrčela a udělala na jednu z kamer vraždící čumák.

Vtom se na stropě otevřelo malé okýnko, kterým doprostřed místnosti padaly kusy krvavého masa. Jen jsem zacouvala a znechuceně obnažila tesáky. Takovou hnusárnu přece jíst nebudu! Nejsem vlkodlak, ale liščí holka!

Sedla jsem si do rohu místnosti a propalovala pohledem to hnusné maso, které špinilo bílou podlahu. Tak tohle už vážně přehnali.

Za mnou v zrcadlové zdi se otevřely dveře, prudce jsem se otočila a hleděla na zrzavého kluka se světelnýma oranžovýma ušima a ocasem lišky.

Ty! Co tady chce ten imbecil?!

Zvedl ruce na znamení, že přichází v míru, a zády zabouchl dveře v zrcadle. V rukou se mu houpalo oblečení, které po mně hned hodil. Jen jsem si odfrkla, došlo mi, že se mám proměnit a navíc, že zasypat ho nadávkami a zmlátit můžu jenom jako člověk. Pracně jsem se nasoukala do světle modrého trička a tepláků, naaranžovala se tak, abych se s proměnou přesně strefila. Pan Idiot Debilský moje počínání sledoval s úsměvem v pravém koutku. Já mu ten úsměv vymlátím z ksichtu!!! Soustředila jsem se na svou lidskou podobu a překvapivě rychle jsem se začala měnit. Nos se mi zkracoval, končetiny včetně páteře se prodloužily a ocas zmizel. Rychle jsem se zvedla z podlahy a symbolicky se oprášila, propraskala klouby na rukou a vydala se pomalým krokem k tomu zrádci. Z očí mi šlehaly blesky a v hlavě se odehrávala bouře.

„Hh - Hej, co je? Klídek, jo?" zacouval.

„Zavři tu svojí vymaštěnou klapačku, ty idiote!" zařvala jsem na něj. „Co si o sobě sakra myslíš?! Myslela jsem, že když jsem našla někoho jako jsem já, že mu můžu věřit!"

„Pššt," naznačil vyděšeně pusou.

„Žádný ,pššt'!" Udělala jsem k němu několik kroků. „Jediný, kdo tu už nikdy neotevře zobák, jsi ty!" Udělala jsem poslední krok, zaťala ruku v pěst a dala mu pořádnou do obličeje.

„Aaau!" nesl se místností jeho vřískot a chytil se na nos. Z dlaní mu začala na zem odkapávat temně rudá krev, než mi došlo, že není z dlaní, ale z nosu. Zapotácel se a vzhlédl ke mně, nos měl nakřivo. V břiše se mi z toho pohledu zakroutilo pár vnitřností.

„Ty hnusná lamo," zasyčel a couvnul až ke stěně.

„Dostal jsi, co sis zasloužil!" vypadlo ze mě, ale prvotní odvaha ze mě opadla. Možná mi ho bylo i líto.

Jen naštvaně zavrtěl hlavou. „Nezasloužil. Ale to ty nevíš. Uvědom si laskavě, co se stalo. Díky mně ještě žiješ."

„Ohó, tak díky! Díky, že mě zavřela parta liščích psychopatů, kteří na mě budou dělat pokusy!" vyštěkla jsem.

Ztišil hlas na neslyšitelnou frekvenci, že jsem ho slyšela jen já, s liščími smysly. „Oni sbírají liščí lidi, nejsou jimi. Já jsem tu jako jeden z pracovníků a nevědí, kdo jsem, ale ty bys měla vědět, že tam, kde žijí všichni našinci, jsem vyděděnec. Liščí lid mě vyhnal a já pak našel tady tyhle. Jsou sice obyčejní, ale mají pokrokovou techniku. Na asi pěti našincích dělají experimenty a teď mají i tebe, jinou než všechny ostatní, které kdy chytili. Počítej s tím, že tě budou testovat nejvíc - ovládáš magii? Máš jiné schopnosti než lišcí smysly? Umíš telepatii? Vládnout ohni? Ledu?" Odmlčel se a dělal, že se celou tu dobu vzpamatovává z rány. „Měj se na pozoru," vyklouzlo z něj rychle, pak mě hrubě odstrčil, otevřel dveře v zrcadle a zmizel za nimi s hlasitým zabouchnutím. Dal mi motiv k přemýšlení. Budou mě testovat? A já mám mit nějaké schopnosti? Mají tu i další liščí lidi a on jediný si tady v pohodě pracuje, i když to ohrožuje jeho život?

Pohled mi toužebně sklouzl k zrcadlové stěně, chtěla jsem, aby se vrátil a řekl mi toho víc. Co ale upoutalo můj pohled bylo mnohem impulzivnější než tohle setkání. Nevěřícně jsem přešla k zrcadlu, dotkla se svého odrazu a pak svých vlasů. Byly celé bílé, jako sníh na polárních pustinách. Překvapeně jsem si prohrabovala dlouhé bělostné vlasy a zkoumala prameny. Moje oči byly po první proměně ještě mnohem modřejší než při setkání u popelnic. Jako dva maličké oceány plné skryté síly.

Náhle se otevřely dveře a já leknutím odskočila. Zubil se na mě nějaký chlap s posměšným výrazem. „Tak lištičko, je čas na pár testíků."

Nezbylo mi než vyděšeně zírat.