FoxWoman ✔️

9. Pád

(Duchové zvířat)

Temným lesem utíkala podivná skupinka zvířat. Utíkala tiše a mlčky. Pak ticho přerušil výkřik.
Vydra se zastavila a začala divoce švitořit.
,,Jsme blízko!!! Elka je v nesnázích! Honem, honem pospěšte si." Zvířata okamžitě zrychlila.

Vakovlčice běžela první a neustále větřila. Najednou prostě zmizela. Prostě jako by se do země propadla.

Ocelot, Vydra, Irbis a Serval se průdce zastavili.
,,Kde je Alya? Kam to zase mizela?!" Vyhrkl Serval.
,,To bych taky rád věděl." Zavrčel Ocelot.
,,Nebuť nevrlí Jamesi." Otráveně zahučel Irbis.
,,Přestaňte se hádat kluci a zapojte konečně ty vaše líný mozkoví závity." Okřikla je všechny Vydra-Sandra.

Zvířata okamžitě ztichla a začala hledat. Po pachu jako by se slehla zem. Stopy končili na tom samém místě kde zmizela.

Tak kde sakra může být?

Přemýšleli. Najednou se poblíž ozvala rána. Parta zvířat se zmateně podívala na místo odkud se ozval ten menší výbuch. Ale neměli čas zjistit co to bylo. Jelikož se s nimi všechno zatočilo a pak najednou, Hups a byli na jiném místě.

,,Jednou tu praštěnou holku zabiju.
Alyo! Co to mělo sakra znamenat?" Zaúpěl Ocelot alias James.

Druhý známí výkřik protrhl vzduchem jako kudla do vašeho srdce. Jamesovi se zastavilo srdce. Viděl padat bělovlasou dívku ze střechy zpolozbořeného hradu.

Všechno se rázem zpomalilo. Zalili mě vzpomínky které nepatřili mě. Patřili duši Ocelota.
Podle toho co jsem viděl byl můj dárce schopností do této dívky zamilovaný až po uši.

Pohnul jsem se. Všechno pak šlo ráz na ráz. Podle některých lidí by to skončilo definitivně špatně. Ale já nejsem už normální člověk. Jsem něco víc.
Jsem šelma.
Jsem ocelot.

***

Nesmí mě vidět! Stáhla jsem ruce z parapetu a taktak se chytila římsy, kterou jsem právě opustila. Ruce se mi smekly po ledovém povrchu. Rovnováha byla pryč. Převážila jsem se dozadu a vykřikla.
Padala jsem dolů...

Vše se zdálo být rychlejší. Vítr, stromy, větve a já...
Tak nijak mě napadlo se v pádu proměnit. Netušila jsem jak moc blízko už jsem smrti. Mě to už bylo jedno.

Bylo mi jedno už asi všechno, ale jen do tý doby než jsem uviděla liščíma očima něco co mě udivilo tak, že jsem začala vnímat okolní svět. Tak už blízko jsem byla. Očekávala jsem tvrdý pád. Zavřela jsem oči.
A...

Najednou skončím v něčí náruči. Byla hřejivá a podmojí váhou se trochu prohnula.
,,Polárko?" Ozval se silný mužský trohu puberťácký hlas.

Zhluboka se nadechnu a otevřu oči. Spatřím ty nejkrásnější oči které jsem kdy potkala. Zlatější než zlato a stokrát medovější než med. Tak krásné byli.

Ale pak mě zase ovládnou pochmurné myšlenky. Zamračím se. Potřebuju být sama.

Představím si les. Velký temný les. Kousek u lesa je vesnice. Maličká vesnička plná podivínů. Tak silnou představu o neznámém místě jsem ještě neměla.

Ale ono to možná ani nebylo tak neznámé místo. Viděla jsem ho. Ve snu. Byla to moje nejhorší noční můra. Ale přece jen tam budu sama. Možná...

Mé tělo ovládne bujná energie. Pohltí mě a rychlostí světla odletím daleko, daleko tak, aby mě nikdo nenašel.

Tvrdě dopadnu na zem. Zasakruju a zvednu se na všechny čtyři. Ještě pořád jsem byla liškou. Rozhlídnu se. Zakonbinovala jsem normální a liščí zrak.

Byla jsem přesně mezi lesem a vesnicí. Volba mezi těmi to místy byla těžká ale rozhodla jsem se. Měla jsem hlad a něco si snad mohu vyžebrat od tich podivných lidí.

A tak jsem vykročila směrem k městu.

Nevěděla jsem že tak nastame okamžik na který nikdy, opravdu nikdy nezapomenu...