FoxWoman ✔️

4. Liška ve městě

(LilyRainstoneova)

Začala padat tma a posluchači se pomalu rozcházeli do svých domovů. V tu chvíli jsem i já začala přemýšlet, kam se na noc uchýlím. Cosi uvnitř mě táhlo do lesů, ale bála jsem se divoké zvěře a zimy. Co dělat? Budu muset požádat někoho o nocleh, sprchu a hřeben, asi vypadám jako divoženka nebo bezdomovec. Znechuceně jsem si prohlédla svou ušpiněnou potrhanou mikinu, potřísněnou od krve. Blé. To budu taky muset vyřešit, nechápu, jak jsem s tím hadrem mohla před tolika lidmi vyprávět příběh.

Vtom mi kdosi položil ruku na rameno. Vylekaně jsem odskočila jako arachnofobik, který zmerčil pavouka.

„Počkej," zašeptal neznámý, „chci ti pomoct... "

Něco v jeho hlase mě zastavilo a přinutilo se na něj podívat. Celý v černém jako smrtka, na hlavě kapuci, abych mu neviděla do tváře. Hned jsem poznala cizince, který na mě zíral při vyprávění.

„Podívejte se, já se s vámi nechci vybavovat. Neznám vás a padá tma, takže pápá," rozloučila jsem se rychle a chtěla kolem něj projít, jenže mě chytl za předloktí a do čela mi silně zatlačil palec. „Aaa!" zaječela jsem na něj a on mě odstrčil. Potácivě jsem se snažila nají ztracenou stabilitu a zmateně pokukovala po světlech, která jsem náhle viděla vystupovat barevná světla. Udělal to on?

Ne. To já. Zase ten divný hlas uvnitř mě.

Proč? Co to je? ptala jsem se.

Musíš vidět jeho skutečnou duši a úmysly.

Co? Co chystá?

Hlas se však už znovu neozval. No super, zase budu muset na všechno přijít sama!

Když jsem konečně nalezla ztracenou rovnováhu, uviděla jsem přede mnou stojícího člověka v úplně jiném světle. Kapucí mu prosvítaly liščí uši z oranžového světla a měl i stejný ocas. Já sama jsem periferním viděním vnímala svůj modrobílý ocas. Oheň a led. Jin a jang. Tma a světlo.

Znervózňovalo mě být tak blízko svému protikladu. Jedna část mi velila: uteč, druhá se chtěla dozvědět víc. Svaly jsem měla napnuté, připravená vyskočit a běžet tím samým zázračným během, jakým jsem se dostala sem.

„Počkej..." Asi vycítil můj strach. „Pojď blíž, chci ti pomoct..."

Napadla mě lest. Naoko jsem k němu poslušně přicházela, ale měla jsem zcela jiné úmysly, než s ním odkráčet, kam si řekne. Jakmile jsem byla dost blízko, strhla jsem mu kapuci. Okamžitě zareagoval a znovu si ji nasadil, jenže už nic nestihl zachránit. Ta vteřinka mi stačila, abych zaregistrovala jeho ohnivě zrzavé vlasy a hnědooranžové oči. No a hlavně to, jak je mladý. Vypadal skoro stejně starý jako já, ale měl v sobě zvláštní zralost.

„Viděla jsem tě," obeznámila jsem ho s fakty, „klidně se můžeš, zrzku, ukázat."

„Ty..." sykl. „Tos neměla dělat! Copak nemáš žádné morální hranice? To běžně stahuješ lidem kapuce?"

„Jenže ty nejsi člověk, viď?" dobírala jsem si ho. „Máš duši ohnivé lišky."

Podrážděně se rozhlédl. „Všechno ti povím, ale ne tady. Pojď honem za mnou."

Cizinec mě popadl za ruku a táhl mě kamsi spletí ztmavlých ulic. Denní šrumec trochu utichl, ale stejně pořád kolem byla kupa lidí. Tohle je tak bláznivé. Kdo by si byl pomyslel, co malou ubohou Elku čeká, pomyslela jsem s nechutí na to, jak se ke mně každý choval. Teď jsem konečně zasvěcená do něčeho velkého.

Poslední zatáčka úzkou uličkou a „Zrzek" zastavil. Překvapilo mě, že jsem se ani nezadýchala, ale to není ani to nejdivnější, co se mi posledních pár dní dělo.

„Tak fajn, Polárko, teď nás čeká dlouhý, nudný výklad. Radši se posaď," nabídl mi posezeníčko na popelnici a já rázně odmítla. Ještě jsem neklesla tak hluboko, abych trůnila na odpadcích.

Reagoval jen pokrčením ramen a sám se vyšvihl nahoru. „No, pár je nás lidí na světě, kteří mají jako strážné zvíře lišku. A jen hrstka z nás se s ní dokázala duchovně propojit. Tak se z nás stali něco jako hybridi - napůl liška, napůl člověk. Jsme něco jako dokonalejší lidi a máme i mnohem vyšší duchovní úroveň. Ty jsi velmi vzácná, protože tvoje strážná liška je jedna z pradávných duchů. Nikdo jiný na světě nemá lišku polární." Na chvíli se odmlčel, jako by hledal slova. „Vlastně jsi něco jsko duchovní vůdce. Ale vůbec mi není jasné, jak to, že si tak mocný duch zvolil zrovna tebe?"

„Copak já vím? Netuším, co se se mnou stalo, nebo co mám dělat, jestli se mám vracet domů nebo navždy zmizet někam do houští, jak bych přežila..." máchala jsem zoufale rukama. „Je tolik otázek! Na nic nemůžu přijít. Je to tak... tak..."

„Já vím. Ale ještě předtím bych ti chtěl něco ukázat." Seskočil ze svého popelnicového trůnu a z odpadků vyhrabal špinavé naprasklé zrcadlo.

Sama jsem se málem lekla svého odrazu. Špinavá až hanba, rozcuchaná jako divoženka. Dobře, věděla jsem, že jsem rozcuchaná a špinavá, ale nepočítala jsem, že tak moc. A navíc ty vlasy, moje havraní vlasy, to jediné, co mi na mně připadalo krásné, byly protkané bílými proužky. Vypadala jsem jako šílená puberťačka, co si udělala bílý melír. A u konečků mi začínaly růst další bílé vlasy. Budu jako stará babka, ušklíbla jsem se.

Nejspíš si všiml, co pozoruji, a tak hned začal vysvětlovat: ,,Liščím lidem začnou vždy po spojení s jejich liškou zrzavět vlasy, jako jejich srst. Tobě bělají, protože jsi liška polární."

,,Tohle je šílenství," zoufala jsem, ,,vůbec nic nechápu a je toho tolik nového. Navíc to vypadá, že se prospím v hroudě odpadků," zamračila jsem se. ,,Bělají mi vlasy, modrají mi oči, ničí se mi nervy."

,,Ale no tak," usmál se škádlivě, ,,přece by sis nemyslela, že žiju tady. Pojď za mnou."

A tak jsem s váháním liščího cizince uposlechla.