FoxWoman ✔️

8. Popel

(LilyRainstoneova)

Do náruče mě vzala milosrdná temnota bezvědomí. Už nikdy jsem nechtěla vidět ani střípek z toho světa, který mi zasazoval tolik ran.

,,Elko!" Ošila jsem se. Byla jsem na posteli. Nechte mě sakra všichni na pokoji! zařvala jsem v hlavě.
,,Elko, musíš se uklidnit. Elko, slyšíš mě?"
Nechte mě být! Chci být sama, už navždycky!
,,Eeelkooo!"
,,NECH MĚ!" vystartovala jsem agresivně a odkopla postavu, která mě otravovala. ,,UMŘELA MI MÁMA! VÁŽNĚ NEMÁM NÁLADU NA ŘEČIČKY!!!"
,,Tak promiň," mnul si neznámý stehno. Zlostně jsem zavrčela a otočila se na druhý bok. Ke zdi.
,,Ty nechceš vědět, kde jsi? Nebo kdo jsem?"
,,Jsi mi někde," odsekla jsem a zaryla nehty do polštáře ve snaze ho rozervat. Třeba pocítí stejnou bolest jako já.
,,Fajn. V tom případě ti musím říct, že mi z bejváku děláš ledovec."
Idiot. Asi ho praštím do hlavy, aby zavřel tu svou nevymáchanou kušnu. Teď mě fakt nezajímá nějaký bejvák. Jeho.
,,Jsi němá?"
,,Ne, ale TY BYS ZASLOUŽIL VYRVAT HLASIVKY Z TĚLA!" Posadila jsem se a zabodla do něj vražedný pohled ledových modrých očí. A pak vše zmrzlo. Doslova.
,,Vidíš?" Nasadil tvář já jsem ti to říkal. ,,Mrazíš mi bejvák, Polárko." Asi to bral jako žertování. chtěl mě odreagovat.
,,Na to, že jsem tě ještě nikdy neviděla, jsi nějak drzoun," zasyčela jsem. A on mi věnoval můj vražedný pohled. Stejně ledově modré oči. Stejně modré světelné uši a ocas. Tak počkat. ,,Ty jsi polární liška?!"
Protočil oči. ,,Ne, tygr usurijský. Jasně že jsem." Odmlčel se a šibalsky se ušklíbl. ,,Jen nejsem mrazící stroj."
Máma. Na pár sekund jsem zapomněla, ale teď byl všechen smutek zpátky v plné síle. Oči mi přetekly slzami a znovu jsem klesla do postele. Máma... Je navždycky pryč kvůli mně... Proč mě tamti museli zabít?! Jinak bych v sobě neměla lišku! Takže je to jejich vina! Ale to já šla přes ten park... Takže za to stejně můžu... Chtěla jsem se utopit v slzách. Jít za mámou. Už jsem jednou umřela. Povede se to zase.
,,Ani na to nemysli," ozval se zase idiot. Druhý idiot v mém životě. Přitáhla jsem si peřinu víc ke krku. Chybí mi Ohnivák. Je to sice blb, ale už jsem si na něj zvykla. Jako jediný mi rozuměl. Ale teď? Teď jsem od něj na míle daleko v nějaké boudě s idiotem č.2, který je stejná liška jako já. A zároveň stejný hnusák jako všichni ve škole. Chci za Ohnivákem. Teda nechci nic. Chci oživit mámu...

***

Dveře se prudce otevřely. Dovnitř jako velká voda vletěla nějaká žena. ,,Pope, mám připravit večeři, nebo je ještě mimo?"
Zvedla jsem hlavu a probodla příchozí pohledem. ,,Myslím, že nemám hlad. Jestli jste si nevšimla, někdo důležitý mi umřel!" vyštěkla jsem. Žena sklopila zrak.
,,Pardon," zamumlala omluvně. Znovu obrátila svůj zrak na Popa. Pozvedla obočí a zeptala se tak znovu.
,,Připrav nějakou polévku, kuřecí vývar se zeleninou by byl ideální. A pro mě nějaké laskominy." Obrátil se na mě. ,,A ty budeš něco chtít?" otázal se starostlivě.
,,Jo. Chci, abys držel zobák," odpálkovala jsem ho.
Pokrčil rameny. ,,Jak chceš." Kývl na ženu, která se tiše vytratila a nechala nás tak znovu o samotě.
,,Vím, jak je to pro tebe těžké." Ts, zkouší si hrát na soucit!
,,Ne, to nevíš! A zavři už konečně ten svůj pitomej ukdákanej zobák! Nemám náladu na sladký uklidňující řečičky od idiota, jehož jméno zní jako název žvejky!"
,,No dovol," ohradil se, ,,moje pusa není ukdákanej zobák. A moje pravé jméno není Pop, ale Popel. Pop je jen zkrácenina pro přátele. Klidně mi tak můžeš říkat."
,,Myslím, že vím dobře, jak ti budu říkat. Popelář." Ušklíbla jsem se - jediný výraz obličeje kromě pláče, který mi teď nedělal potíže. ,,Protože bys zasloužil skončit v popelnici. Kams mě to vůbec unesl?!"
Usmál se, jako by poznámku o Popeláři přeslechl. ,,Konečně se ptáš. Jsme ve staré zřícenině hradu. Kterou jsem malinko opravil." Vypadal šíleně spokojeně, že jsem se konečně zeptala. ,,Víš, Polárko, patříme k sobě. Možná si to ještě neuvědomuješ, ale miluješ mě. Víš proč? Jsem jediný zbylý Velký duch lišky polární na celém duchovním i hmotném světě. Prostě nás spojil osud."
,,Pro tebe jsem Elka, ty šmejde," zavrčela jsem, ,,a rozhodně si nejsme souzeni. Máš moc ukecanej zobák a trochu dost si troufáš. Tak aby bylo jasno - umřela mi máma. Nemám kapacitu na námluvy nějakýho duchovního týpka, co neumí zavřít kušnu!"
,,Jsi nějaká drzá," konstatoval jakoby mimochodem.
Vykouzlila jsem falešný úsměv a roztomile naklonila hlavu na stranu. ,,Vždycky jsem byla."
Tlumeně se zasmál a plácl se do stehna. ,,No, půjdu za Ililou pro ten vývar." Zvedl se ze židle, na kterou se během hovoru posadil, a obrátil se ke dveřím.
,,Hej! Nechci žádnej pitomej vývar! Pusť mě z tohohle hradu!" Odkopla jsem peřinu a vydala se za ním. Podlaha byla ledová. Každý krok bolel. Stěny byly prorostlé ledem a na nábytku byla námraza. Tohle že jsem udělala já? Těžko.
,,Promiň. Nemůžu tě pustit." Promiň. Silná sedativa. Vzpomínka na tu větu mě zasáhla jako nůž. Protože mi připomněla jednoho z mála lidí, kteří se mi v životě za něco omluvili. Ohnivák. Proč na něj sakra myslím?! Probrala jsem se až po pár sekundách. ,,Co?!"
Prásk. Popelář mi práskl dveřmi přímo před nosem. Rachocení v zámku mě utvrdilo v mém odhadu.
,,Hej! Pusť mě!" zakřičela jsem. Slyšela jsem kroky vzdalující se po chodbě. ,,VRAŤ SE!!!" ječela jsem jako smyslů zbavená a zacloumala promrzlými dveřmi. Na hlavu se mi sneslo několik ledových úlomků. ,,Do prkna," ulevila jsem si a vypustila pár sprostých nadávek. Kopla jsem do dveří a poraženecky si kecla na postel. Odtud se nedostanu.

Třeba ano.

Liško?? Její hlas mě překvapil. Nebyla se mnou, když se mi rozervala duše, ani když jsem potkala toho Popeláře. Mohla mi přece trochu pomoct.

Poslouchej, stačí když proměníš okno v led a ten potom rozehřeješ. Kdybys ho zničila, on by tě slyšel. Sešplháš po římse na další římsu okna, co je pod tebou. Až budeš dost nízko, proměníš se v lišku, seskáčeš po těch poválených kamenech z hradeb a utečeš.

Proč mi teď pomáháš?! uhodila jsem na ni.

Předtím nebylo proč.

Vlastně... překvapivě bylo.

Nebuď taková.

Jak mám proměnit sklo v led?

Musíš polární mráz nechat prostoupit částice skla a úplně ho jím pohltit.

Zvedla jsem se a přešla k oknu. Položila jsem na něj dlaň pravé ruky a prohlédla si svůj poloprůhledný odraz. Vlasy bílé jako padlý sníh, oči ostře světle modré jako dva ledové krystaly, v kterých se zračí silná energie. Celkový dojem kazilo to, že vlasy byly rozcuchané a oči zarudlé od pláče. Ponořila jsem se do hloubi své duše a ucítila, jak se liška míchá s člověkem. Jako dvě rozdílné přísady, které se spojily. Moje duchovní liščí uši a ocas se rozsvítily ještě víc. Z mé ruky začala do skla proudit magie. Sklo prorůstalo ledovými nitkami, pomalu podléhalo mojí síle. Nitky se šířily až k rámu okna, kde se zastavily. Z mé dlaně jako z epicentra vystřelila do skla skrz nitky další vlna slabě modře zářící magie. A další. A další. S každou vlnou, s každým impulsem se nitky zhušťovaly. Okno se za podivného pukavého zvuku změnilo v led. Pomalu jsem odtáhla ruku. Na jejím místě byl led nejsilnější.
Hučela ve mně energie, až jsem myslela, že se zcvoknu. Brnění mnou procházelo úplně všude. Trochu jsem ustoupila od okna a natáhla před sebe pravou ruku, ještě naplněnou magií po ledovém kouzlu. Zaťatou pěst začalo obalovat bílomodré světlo, které se zformovalo do velké zářící koule. Rozhlédla jsem se po místnosti a vytáhla šuplík v nočním stolku. Bingo! Uvnitř byl amulet z křišťálu. Levou rukou jsem ho zvedla do vzduchu a kouli energie do něj uložila. Pak jsem si ho nasadila a zastrčila pod mikinu. Byl to amulet ve tvaru krystalu pověsený na bílé kůžičce. Teď v něm pulzovala energie, kterou můžu kdykoliv čerpat.
Postavila jsem se čelem k oknu. Jak ho mám asi roztavit, když vládnu ledu? Pomalu jsem vydechla teplý dech. Po okně stekla kapka vody. Tohle je moc pomalé... Znovu jsem položila ruku na studený led a zaryla do něj nehty. Ledem proběhl impuls elektrizující magie a okno se vysypalo. Za řinčení ledových střepů jsem se vyšvihla na parapet, otočila se čelem do místnosti a nohy opatrně položila na zledovatělou římsu. Celý povrch hradu byl namrzlý díky mému emočnímu řádění. Rukama jsem se křečovitě držela parapetu a opatrně jsem chtěla přejít na okenní římsu pode mnou.

Popel
,,Promiň. Nemůžu tě pustit."
Probrala se až po pár sekundách.,,Co?!" S těmito slovy jsem jí práskl dveřmi přímo před nosem a rychle zamkl.
,,Hej! Pusť mě!" zakřičela. Vydal jsem se chodbou pryč. ,,VRAŤ SE!!!" ječela a chodbou se rozlehla silná rána. Leknutím jsem se skrčil. Byl jsem v dokonalém šoku.
Naproti mi vyšla Ilila. ,,Tak co?" zašeptala.
Povzdechl jsem si. ,,Myslel jsem, že mi okamžitě podlehne. Mému polárnímu šarmu. Ale spletl jsem se. Polárka by podlehla, ale tahle Elka? Ta mi akorát nadává do ukdákaných zobáků." Odmlčel jsem se. ,,Polárka se změnila," vypadlo ze mě zraněně.
,,Moc jsi na ni tlačil," napomenula mě Ilila. ,,Přišla o matku a ta rána je stále čerstvá. Pak přijdeš ty - vykládáš jí o tom, kdo jsi a že jste si souzeni. To je to poslední, co by teď chtěla - aby jí někdo otravoval. A navíc zapomínáš, že už to není Polárka. Tohle je Elka. A vsadím se, že se jí podaří utéct."
To jsem slyšet nepotřeboval. ,,Nechci pro ni být cizí."
Ilila mi konejšivě položila ruku na rameno. ,,Dej jí čas."

,,Vždyť víš, že bych jí snesl i modré z nebe."

Z Polárčiny komnaty se ozval zvuk podobný tříštění skla. ,,Co to bylo?"
Ilila se usmála. ,,Myslím, že okno."
A sakra. Duchové nenadávají, napomenul jsem se a odtrhl se od Ilily. ,,Radši jí půjdu zkontrolovat."

Elka
Pomalinku jsem přenesla váhu na pravou nohu a chystala se položit levou hned vedle, na spodní římsu. Vtom se otevřely dveře.
,,Polárko!" zakřičel vyděšeně Popel a rozeběhl se k rozbitému oknu.
Nesmí mě vidět! Stáhla jsem ruce z parapetu a taktak se chytila římsy, kterou jsem právě opustila. Ruce se mi smekly po ledovém povrchu. Rovnováha byla pryč. Převážila jsem se dozadu a vykřikla.
Padala jsem dolů.