FoxWoman ✔️

3. Osud

Už je to pár dní a stále to jde z kola do kola. Děsí mě představa, že budu žít sama jen s duchy zvířat. Chtěla jsem volnost. Svobodu. Nechci být upnutá na jednom místě. Všechny mé emoce, které ve mně cloumaly, pozoroval Serval.

Ta malá polární liška mu bude chybět. I když... Přece jen je správné ji dát tam, kam patří. Tohle není její osud. Musí odsud pryč a to urychleně. Cítil, že něco není v pořádku. Tak začal nutit své přátele, samozřejmě tajně, když dívka spala, aby šli s ním do města s tou osamocenou dívkou.

„Nikdo nás neuvidí, jsme přece duchové," tlačil na ně Serval.

,,Ale my tam nepatříme!" zachmuřila se Vakovlčice.

,,Patříme do plání, lesů a savan." Přikývla Vydra na souhlas.

„Má pravdu," ozval se Ocelot.

„Ona sem nepatří. Její osud je žít ve městě a my ho obracíme celý naruby. Sama dívka už tu nechce být. Děsí ji to."

„Děsí?" rozchechtal se Irbis. Ale pohled zuřícího Servala ho umlčel.

„Co chceš teda dělat? Jít si jako nic do města a hlídat tu dívku?" optala se nechápavě Vydra.

„Jistěže ano! Musí se naučit ovládat své schopnosti. Její tělo se zatím nerozhodlo, zda její nové schopnosti přijme nebo odmítne. Jestliže je nepřijme, je nadobro konec nejen s ní, ale i s Liškou polárkou," povzdechl si nad jejich nechápavostí Serval.

„Ne!" vykřil někdo zděšeně...

♦♦♦

Už nějakou dobu běžím. Slzy mi stékají po tvářích. Jsem vytrvalá. Teď bych ovšem měla správně sípat, ale neděje se. Letím jako šipka, kličkuju a vyhýbám se pichlavím keřům. V dálce uvidím světla vysokých budov.

New York! Město a civilizace!

S novou energií pádím vpřed. Nezastavuju se, ani když jsem kousek od města. Naopak jsem nadšená a prostě mě to nutí povykovat. Lidé se za mnou otáčejí jako za bláznem. Ani se jim nedivím. Mám mikinu potříštěnou zaschlou krví a svoje vlasy, co potřebují denodennní péči, mám zacuchané až hanba. Mně to sice nevadí, lidi to ale vidí jinak. Z jejich pohledu je to asi takhle:

„Ta holka musela utýct z blázince. Melíry jak zebra (což je pravda), mikina co příšerně páchne po divočině s divnou pachutí krve, ve vlasech jakoby se jí tam usídlil vrabec a povykuje jako opice. Měli by ji asi zavřít do ústavu."

Starší lidé se na mě dívali dosti pobaveně a děti si ze mě tropily legraci a ťukaly si na čelo. Já si toho ale nevšímala. Zastavila jsem se z poblázněného běhu a dosedla na nejbližší lavičku. Děti se ke mně nahrnuly a vyptávaly se na otázky jako proč a kde.

Nechtěla jsem jim říkat, jak mě přepadli a zabili. Místo toho jsem jim vybájila svojí cestu s liškou. Děti nadšeně hltaly každé slovíčko. Uměla jsem hezky vyprávět. Každou chvíli se k malému hloučku přidalo nějaké dítě. Dokonce i postarší páry se přidaly k malým posluchačům. Dělalo mi to dobře. Nakonec přece jen bych měla taky nějak skončit. Nadechla jsem se a řekla:

„Nakonec jsem došla k místu, k našemu slavnému New Yorku a našla jsem svůj krásný klid. A žiju tu šťasně dodnes dokud můj plamínek života neuhasne." Usmívala jsem se. Aplaus, který se rozezněl, neznal konce. Dospělí a děti se zvedali a tleskali, pískali a ječeli.

Teprve teď jsem si všimla, jak se na mě někdo upřeně dívá. Bylo to nepříjemné. Ale hned, jak jsem se podívala na mé posluchače, setřásla jsem ten podivný pocit.