FoxWoman ✔️

29. Princezny

Když opět pomyslím na všechno co jsem zažila, došla jsem k závěru, že tohle byla ta nejděsivější chvíle mého života. Obří vlk z černé špíny se na mě díval svrchu jakoby mnou pohrdal. Asi jsem nebyla daleko od pravdy. Obří vlčí hruď tepela černotou, která vycházela z neporazitelné Zoery.

Docházelo mi, že tohle asi nezvládnu. Vlk je příliš vysoko, než abych ho dokázala zasáhnout. Musela jsem se stát tím samým, abych ho dokázala porazit. Zoufale přemýšlím jak toho dosáhnout. Srdce mi divoce bušilo jako o závod.

Jediná věc jak dosáhnout nedosažitelného je zkusit to a vyváznout bez katastrofy.

Byl tu však zadrhél. Bez nějaké velké katastrofy by toho však nešlo dosáhnout. Moudrost Quillana mi bránila udělat tu nehoráznou pitomost. Tady však šlo o mnoho nevinných duší. Já to musela udělat. Musela...

Mé srdce zamrzlo. Stalo se ledem. A nebilo svým jedinečným rytmem života. Vzduch uvnitř plic umrzl a já se sípavě natahovala po vzduchu. Pak nastala chvíle, kdy si mozek uvědomil, že nemůže pracovat. Teď pracovala jen magie. Mé tělo se rozzářilo. Nyní jsem najednou viděla své tělo pod sebou. Rozhlídnu se. Vznáším se několik stop nad zemí, je to však možný? Doufám, že jsem neumřela. Bože. Tohle byla kravina. Totální blbost nad blbostí.

My ti to říkali celou dobu!!!

Kruci, zase ty hlasy. Zasténám.

Budeš nám sloužit. A zabíjet pro nás. Přidej se, přidej, přidej se k nám. Poznáš jak nádherné je zabíjet a jak chutná krev...

Zbláznili se? Ani náhodou.

Odporuji.

Vy budete pracovat pro mne ne já pro vás.

Zařvu v duchu.

Hlasy utichli. Jakoby se dohadovali. Viděla jsem jak mi černota utahuje smyčku kolem krku. Nemohla jsem to dopustit. Nemohla jsem dopustit, že bych se přidala na jejich stranu. Nemůžu. Hmátnu po srdci. Bylo tvrdé jako kámen. Čisté jako čiré sklo. A ledové jako nejkrutší mráz. Vyndám ho ze své hrudi.

Hele lidi. Není to zas tak nechutný když vůbec nebije. Vlastně je to jen kus ledu. Takže je zcela bez krve a hygienicky duševně zcela čisté.

Černota se ztáhla. Oslepující světlo oslepilo vše co má oči na deset kilometrů daleko. Moje oči se baodli do vůdce černoty. Jeho červené oči po mě agresivně šlehalo blesky. Ušklíbnu se.

Jděte do háje duchové temnoty, shnijte v pekle.

Kvíliví zvuk mě doprovázel dokud neutnul v bráně vedoucí do pekla. Jediným máchnutím rukou pošlu do hájku i zbytek černých potvor. Zdivočelé duše zvířat jemně dostrkám slovy zpátky tam, kam patří. Mé oči se zabodnou do Zoeřiných, která se dívá na tu spoušť kterou jsem tak krásně uklidila. I já se podívám a koho tu nevidím!

Partička šílenců ve zbroji. Popel, Ohnivák, Thomas a Lera. Protočím oči v sloup. Jak ti mi mohou pomoct? Zakroutím nad nimi hlavou. Každému až na Leru dám malý pohlavek rukou, která neexistuje. Leru silně šťouchnu neviditelnou rukou.

Všichni zmateně pokukují do stran a hledají útočníka. Chvíli pobaveně sleduji se Zoerou, která je drtí pohledem. Smiluju se nad nimi a šoupnuje do brány. Odtransportovala jsem je do nejbližšího města.

Mávnu opět rukou a sníh se zvedne z pod nohou vlčice. Vytvářeli kolem mě malý vír, až tu místo mě stála okouzlující liška. I když jsem značně unavená, měla jsem skotačivou náladu.

Byla jsem mrštná, silná a odolná vůči chladu. Ale ne vůči horku. Za chvíli jsem se v boji s tesáky proti tesákům začala dost potit. Láva začala za mými zády stoupat, ale já jsem si toho nevšimla. Za chvíli, ale byla lávová stěna tak velká, že jsem si ji všimla pozdě. Jako velké tsunami se na mě vrhlo.

Vyjekla jsem a vytvořila ohnivzdornou ledovou stěnu. Zapomněla jsem však, že tohle je pr lávu hračka. Z ohnivzdorné stěny se stala rozmatlaná ledová tříšť, která se mi začala rozplývat před očima. Velká pára se mi zrovna teď mohla, ale hodit.

Rozmetu páru do všech stran ocasem a skryji se tak rozzuřeným Zoeřiným očím. Všechno skryla pára a teď už zbívá pomocí pár kouzlíček zničit Zoeru.

♪♪♪

Ohnivák se zmateně díval na prázdné náměstíčko.

„Co to sakra,“ rozkašlal se když kolem něj projela motorka, která zvedla prah z kašny uprostřed.

Lera s vykulenýma očima zaregistrovala, že zápas Zoery a Elky lze vidět až odsud. Pak ale obě zahalila mlha.

„Kruci!“ ulevila si.

„Co se tam děje a proč jsme vlastně tady?“

„To bych taky rád věděl,“ mnul si naražený zadek Ohnivák.

„Dámy a pánové, naše snaha ji pomoc se nevyplatila. Tlemila se na nás jak na blázny.“

„No jo Pope, co se dá dělat,“ zasmála se Lera.

„Musíme prostě čekat.“

„Až ji uvidím přetrhnu ji jak hada,“ zamumlal Ohnivák.

„To ti dřív ukousne hlavu,“ zasmál se Popel.

♪♪♪

Je to jako si hrát na smrtící slepou bábu. Zoera hraje tu bábu a já se snažím ovládat abych se nazachichotala jako malá. Smrtonosné bělostné tesáky mi málem ukousnou hlavu. Lehce se vyhnu. Moje jediná naděje je magie. Silou ji nepokořím ani zamilion let.

Mé útroby se plní a třásnou nad mocí, kterou se chystám vypustit na zemský povrch. Jen správně načasovat. Ten pravý okamžik...

Pára začíná ustupovat. Zakleji.

Nebe rozčísne blesk a následně nastupuje hromobití.

Blesk osvítil krajinu zahalenou do mlhy. Spatřila jsem Zoeru. Přesněji její obrys a žluté oči.

Rozprší se.

Z mlhy už jsou cáry a Zoera vrčí na keř kde nejsem. Teď! Zaútoč! Nohy jako z olova se drží země jako klíště.

Blesk udeří po druhé...

Zoera na mě pohlédne. Nohy mě drží stále těžce při zemi. Moje odvaha mě opouští...

Hrom zaburácí...

Zoera na nic nečeká a skočí na mě s vyceněnými nabroušenými špičáky.

Čas se zpomalý...

Už byla tak blízko. Zpanikařím a uvolním všechnu magii. Cítím zuby na mém hrdle a bledě modrobílé světlo.

Jsi princezna... Za šeptá mi v hlavě vzdálený pradávný hlas.

A pak už jsem necítila nic...

Gratuluji lidičky. Právě jste dočetli téměř konečnou kapitolu. Hlavně mě za to nesežerte... XD

Milá CrazyTarkyna