FoxWoman ✔️

24. Temné vize

Obloha byla zahalená temnými mračny, jako dáma, která se schovala za smutečním závojem. Vzduch byl ztěžklý a napjatý jakousi neviditelnou, ale značně cítitelnou energií. Na planině potemnělé stínem proti sobě stály dva body světla. Při pozornějším pohledu se dala rozeznat silueta zvířat, lišky a vlčice.

Vznešená bílá srst polární lišky jako by pod temnou oblohou zářila sama od sebe a její planoucí modré oči se neochvějně zabodávaly do těch jedovatě žlutých její protivnice. Zlatý kožich vlčice se zdál spíše béžový přes záři jejích očí.

„Cítíš to, pošetilá liško.“ Hlas ducha byl mocný a rezonoval prázdnou planinou jako mnohonásobná ozvěna. „Nastal čas konce.“

„Nevím, kdo z nás je zde víc pošetilý. Já, nebo ty, která se nechala pohltit svou mocí a stala se z ní krvelačná bestie?“ oponovala jí liška.

„Planá slova,“ štěkla vlčice. „Prastará magie duchů je tak mocná, že ani sám Velký duch by se mi nemohl postavit!“ chvástala se.

„Jsi jen loutkou magie. Nejsi o nic lepší než jakýkoliv jiný duch,“ pronesla liška klidně. Vlčice se zasmála lidským hlasem.

„Konec se blíží,“ řekla tvrdošíjně. „Brzy nastane souboj mezi Duchy. Není síly, která by ho zastavila.“

„Myslela jsem, že ty jsi nejmocnější?“ popichovala ji liška.

Vlčice přimhouřila žlutě žhnoucí oči. „Konec nastane tak či tak. Ať zemře jedna, nebo druhá. A pokud zemřu já, akorát tu nebudu, abych viděla ten tvůj.“

S těmito slovy se z oblohy snesl blesk a udeřil nedaleko dvou Duchů. Až se liška vzpamatovala z chvilkového oslepení, poslední, co spatřila, byly tesáky vlčice, která jí skočila po hrdle.

***

S šokem se vzbudím a vyjeknu zděšením. Zprudka dýchám a promnu si krk, na kterém skoro cítím stisk vlčích tesáků. Potom si uvědomím, že sedím ve spacáku, jsem mezi přáteli a vlčí Duch mě nezabil. Jen klid. Byl to sen. Prachobyčejný sen.

Tak skutečný prachobyčejný sen, že jsem málem cítila, jak se mi záře očí vlčice vpálila do sítnice. Obejmu se rukama a snažím se zahnat husinu, která na mě padla ze snové bouře. Ano, mně, vládkyni ledu, je zima. Ze snu. Kde je logika, když ji potřebuju?

Moje vyjeknutí vzbudilo Thomase. Popel s Lerou spali jak zařezaní a Ohnivák... Kde je Ohnivák?! uvědomila jsem si s šokem a začala se splašeně rozhlížet po ostatních, zatímco Thomas si ospale mnul oči.

Čtyři spacákové mumie, alias náš „tým“, tu pořád ležely, ale pátý Ohnivákův spacák zůstal zmuchlaný ležet na mechu. Nervózně zatnu nehty do svého. Kde může být?

„Elko?“ zašeptal Thomas a rozhlédl se. „Co se děje? Proč ječíš?“

„To je fuk, Ohnivák je pryč!“ šeptám naléhavě a už se sbírám k akci. Odkopnu spacák a připravím batoh.

„Počkej-“

„Ne, jdu sama!“ odbyju ho a hodím si batoh na záda. „Hlídej ostatní a hlavně dávejte pozor na hlídky."

„Ale Elko -“

„Dělej, co říkám,“ přikážu nesmouvavě a odhmotním se, abych mohla nepozorovaně vyrazit lesem. Při tom málem vrazím do Ohniváka. Okamžitě se přestanu soustředit a znovu se zhmotním.

„Ohniváku!“ neudržím se a vyjeknu. Tím probudím zbytek. Lera něco otráveně zahučí, zatímco Ohnivák se zmateně rozhlíží.

„Co se děje?“

„Kam jsi zmizel!“

„Byl jsem si odskočit.“

Málem se zadusím. „Myslela jsem, žes... Mohl jsi být mrtvý.“

„Toho ses ale nebála, že ne?“

Zarazím se. Má pravdu. Shodím ze sebe batoh a otřesu se zvláštním chladem, který se mi rozlézá po duši. „Já - já -“ Zděšeně těkám očima po okolí. Mezi stromy spatřím pár žhnoucích žlutých očí. Zkamením.

„Co se děje? Elko?“ Do hlasů přátel se vkrádá strach.

Ty oči mě bez hnutí pozorují. Ve strachu začnu couvat a snažím se ukázat jejich směrem.

„Co se děje?“

„Co to má znamenat?“

„Elko, slyšíš nás?“

Potom přes všechny hlasy zaduní jeden, jako by mi mluvil přímo do ucha.

„Konec se blíží.“

Vykřiknu a oženu se, při snaze bojovat zakopnu a spadnu přímo na záda.

***

„Je při vědomí?“

„Žije?“

„Co se s ní stalo?“

„Já nevím, já sakra nevím!“ zařve známý dívčí hlas.

„Probrala se!“ všimne si někdo. Zamžourám nad sebe, kde se proti nočnímu nebi rýsují siluety čtyř liščích lidí.

„Elko, jak ti je?“ zeptá se starostlivě ta nejvíc nalevo.

„K-kone...“ snažím se s chladem prostupujícím moje nitro promluvit.

„To nic, pššt. Odpočiň si,“ rozeznám Ohnivákův hlas.

„Zoera... Ona mi řek-řekla něco zvláštního...“

„Zoera?“ prskne Leřina silueta. „Jak jsi s ní asi tak mohla mluvit?“

„Trochu taktu, ségro,“ napomene ji Thomas. Lera si odfrkne.

Cítím, jak na mě doléhá podivná slabost.

„Konec se blíží,“ vydechnu.