FoxWoman ✔️

7. V maléru...

Duchové zvířat

Parta divokých duchů bloumající po New yourský ulicích se doslova plazila únavou. Nikdo z nich neměl náladu mluvit ani se nějak upozorňovat.
,,Tak dost. Potřebujem nová těla." Zavrčela Vydra.
,,Cože?" Vykřikli všichni.
,,Slyšeli jste. Jsme staří a únava naší duše je očividná. Potřebujem mladou krev abychom znovu načerpaly sílu!"
,,Zníto moudře." pokyvuje Vakovlčice.
Na tohle Vydra čekala. Už dávno jí to došlo. Její obětí byla dívka sedící na lavičce se sluchátky v uších. Rozběhla se největší rychlostí která kdy vydra dokázala vyvynout. Devět kroků, pět, tři... Skočila. Její čumák narazil do dívčiny hrudi.
,,Nééé..." Ječeli duchové.
,,Ano..." Zašeptala když se rozplinula. Ovšem nezmizela. Její duše nahradila duši dívky. Dívka zvedla hlavu. Naslouchala zpěvu Vydřice. Zpívala o svém životě i smrti. Zpívala i o jejích zážitků po smrti. A tak v dívce probudila velkou nespoutanost. Divokost která dříma v každé ženě. Zpěv a tanec je její původní divoký život.

Jdi v před a najdi mé přátelé,
potřebují zjistit že je naděje...

,,Oukey má Vydřice." Sundala si sluchátka, neboť věděla že už je nepotřebuje.
Ona vytvářela píseň a její rytmus.

Duchové byli jako zjevení (i když jimi byla stejně vypadala bledší než obvykle).
Vakovlčice zareagovala první. Rozhlédla se. Spatřila jinou dívku která byla začtená do jaké si knížky (Harry Potter). Rozběhla se k ní a udělala tu samou věc jako Vydřice. To samé udělal i Irbis a Ocelot. Vybrali si jednovaječná dvojčata, kluky.
,,Todle bude ještě hodně velká legrace..." Zavrčí Serval a skočí do kluka který nemotrně právě upadl.

Nevěděli že ve městě se toulá ještě jeden duch. Duch který se tolika podobal lišce polární. Duch který viděl tu krásnou dívku jež prolomila ten led v jeho srdci. I on došel k závěru jako Vydřice že je čas aby našel nové tělo...

***

Táhli mě chodbami stísněné budovi. Už teď jsem tu budovu nenáviděla tak moc že by to porazilo vola. Obzvlášť pomalu mě (nebo se mi to zdálo?) protáhli klecmi. Četla jsem cedulky:

Marianet Celbenová
Nebezpečná

Clara Colindová
Extrémě citlivá

Theresa Demánová
Extrémě nebezpečná, vstup na vlastní nebezpečí

Amelie Nasarika
Matka experimentu
MXXXX

Zakolísala jsem.

Moji matku tu vězní...

Ta věta mi do srdce propalovala díru. Škubala jsem sebou a trhala jak nejvíc jsem mohla.
,,Ne! Ne! Ne! Ne! To snad není pravda!
Vy špinavý slizcí, hnusní a..."
,,A co?" Zasměje se šíleně můj trýznitel a mučitel.
,,Tvoje matička nám už k ničemu není a navíc je šílená... Nic mi nebraní se jí zbavit." Zašklebí se.
,,Přiveďte mi tu ženu. Myslím si že je na čase se jí zbavit."
,,Jsi ten největší slaboch jakýho jsem kdy poznala. Ty se totiž svou slabou částí nerovnáš ani tomu zbabělci který mě přepadl. Jsi hnus. Ne ty jsi hovno který se člověk nebojí šlápnout ale nestojímu to za to.
Jseš nula. Nejseš nic..." Klidně mu svími slovy vyvrtám tou nejostřejší pilou do srdce díru pochybností. Ta pochybnost to váhání je jeho slabinou. Gorily které mě doposud vláčely povolily svůj stisk. V tu chvíli se zastavil čas. Všechno se zastavilo. V poklidu se zvednu a vezmu klíče jedný z Goril. Procházím se chodbou až dojdu k vězení mé matky. Kartou vězení otevřou ale pohled který se mi naskytl mě téměř ochromil.
Žena která byla jen kost a kůže se doslova pohupovala na prahu smrti.
,,Holčičko..." Zachraptěla.
,,Mami..." Rozbrečím se. Slzy mi vytrysknou v plném proudu.
,,Maminko, maminko co ti to provedli. Musíme pryč, musíš vstát." Zatřese se mi hlas.
,,Ne Elko... Můj plamínek života uhasíná..." Šeptá.
,,Tvoje svíce je stále dlouhá, užívej si života. Měj ale na paměti že jsi výjmečná tvoje schopnosti budou narůstat. Dbej tedy na to aby si nezakopla na cestě..." Její srdce se zastavilo.
,,Ne! Mami ještě neumírej! Mami! Mami..." Třásla jsem s ní chabě. Brečela jsem. Brečela jsem tak že jsem si nevšimla že mě někdo bere do náruče. Nevěděla jsem kam mě nese. Nevěděla jsem že jeho srdce tluče pro mé srdce. Že můj smutek sdílí se mnou...