FoxWoman ✔️

22. Hlas

Od Lily :)

Probírala jsem se z bezvědomí. Hlava mi třeštila, jako by se mi lebka měla rozskočit na tři kusy. Zasténala jsem a pootevřela oči. Chyba. Oslepilo mě světlo slunce. Opět jsem stiskla víčka k sobě a rozjela myšlenkové pochody.

Hlasy. Ošklivá vzpomínka mě zaplavila jako studená sprcha. Okamžitě jsem se probrala a nějaká svítící koule na obloze mi byla šumafuk. Z prudkého pohybu se mi udělaly mžitky před očima. Zatnu zuby a počkám, než přejde tlak v hlavě.

Tak jo. Jsem v domečku? Ne? Protřu si oči a podívám se pořádně. To nejsou zdi, ale stan! Á! Útěk! No jasně, konečně to do sebe zapadá. A ty pitomý hlasy konečně ztichly. Aspoň na nějakou dobu. Otřepu se a zvednu se. Rozhrnu plachtu stanu a vyjdu ven do mrazivého lesního vzduchu. Co mě ale překvapí, je sníh. Bílo jako by někdo zezhora upustil pytel s cukrem.

„No to si ze mě děláte...,“ zabrblám a zalezu uraženě zpátky.

Kde jsou vůbec všichni? napadne mě celkem zásadní otázka. Fantazie se rozběhla na plné obrátky. Dostali je, teď jsou zpátky uvěznění... Ale proč by mě tu nechávali? Třeba jsem neviditelná! Blbost... Ale co když je to moje další schopnost?

A nechali by tady stát stan jen tak? Nejspíš by ho zdemolovali. Takže šli na procházku? Ehm. Nejspíš ne.

Vyšla jsem ze stanu a celý ho obešla. Ve sněhu nebyla ani známka nějakých stop nebo čehokoliv jiného. Začala jsem panikařit. Vůbec to tu nevypadá jako náš tábor. Kde jsou ostatní stany?! Lištičko co se to děje! skuhrám v mysli a znovu zajdu dovnitř. Na podlaze z vysušené hlíny leží několik poházených spacáků v látkových válečcích, až na můj, který se válí zmuchlaný. Rychle najdu pytlík, který k němu patří a spacák s úsilím sroluju dovnitř. Instinkt mi říká, že mám být připravená. Na co, to netuším.

Z rohu stanu si vezmu jeden z černých batohů a zabalený spacák do něj bez milosti narvu. Zapnu kapsu a zarazím se, když uvidím na jeho boku žluté kolo s menším černým kolečkem uprostřed. S otazníkem v hlavě se podívám i po ostatních - ten symbol mají všechny. Něco mi to připomíná...

Oklepu se a seberu ze země složenou černou mikinu se stejným znakem na ramenou. To mají... slepci mají takové terčíky, ne? To dává smysl ještě míň než teorie o žlutém donutu, která mě právě napadla. Nicméně si ji obleču a stejně tak vyměním bílé tepláky za pevné černé a trochu vyteplené kalhoty. Nekvalitní plátěné boty ze Zoeřiny základny vyměním za černé vysoké. Zjevně smradlavým šedým ponožkám nevěnuju pozornost. Hned se cítím mnohem líp. Otočím se kolem dokolečka a prohlížím si, jak mi sedne nové oblečení. Žlutá kolečka působí trochu jako pěst na oko, ale na ramenou budou po většinu času z dosahu mého zraku. No a na záda si vážně koukat neumím. Skoro bez starostí si hodím batoh na záda a opustím stan. Zhluboka se nadechnu mrazivého vzduchu.

Udělám první krok od stanu. Noha se mi s chroupnutím zaboří do neporušeného sněhu. Naslouchám tichu zimního lesa. Všechny zvuky se zdály být pohřbené pod sněhovou duchnou.

Udělám další krok. Když vtom mi k uším dolehnou uštvané hlasy a zvuk běhu. Překvapeně zírám mezi stromy na tryskem se blížící Leru, Ohniváka, Thomase a Popela. Pozdě si uvědomím, že se přibližují až příliš rychle. Ohnivák mě popadne za ruku a s trhnutím mě už táhne za sebou. Proberu se z šoku a vědomě se zapojím do běhu.