FoxWoman ✔️

23. Quillan

,,Dej do toho trochu víc energie!" 

Ječí na mě Lera. Vyčerpaně klesnu na zem. Prsty se mi klepou, kolena mě už neudrží ve stoje, tak vyčerpaná jsem byla. Fyzický trénink jsem nezvládala, byla jsem slabá jako moucha a to jsme chtěla porazit lehce Zoeru.  Popel mě opět, vzal do náruče a opět mě posadil k ohni. Lera na něj podrážděně ječela, že bych měla dál cvičit. Thomas ji něco odsekl ale já byla úplně mimo, než abych zjišťovala význam slov. 

Lera ti dává na frak co?

Soucitně se ozve lištička. Zamručela jsem na souhlas. Tohle jsem vážně nečekala. Trénink má být postupný, ne aby se dávalo sto koleček, pak padesát kliků a nakonec jako třešnička na dortu výcvik boje dejá-vu. Připadám si trochu jako na filmovým plátnu v růžových brejličkách.

Ohnivák seděl u ohniště a bezduše zíral do ohně. Tak to bylo jako každý jiný den. Odstrčím Popole z mého dosahu. Byl nebezpečně blízko a já jsem díky tomu byla zaplavená vlnou provinilosti.

Vrávoravě jsem se pokusila vstát. Popel mi chtěl pomoct ale já ho vražedným pohledem tak zpražím, že se neodvážil už ani na mě podívat. Vydám se do lesa. Hlasy se mi posmívali. Ignoruji vše, hlasy, zvuky, volání i to, že mě strašně bolí všechny svaly v těle.

Už jsem se prodrala dost daleko od všeho, čemu bych nechtěla ublížit. Sednu si na zadek. Zavírám oči, pomalu se nadechnu. Má vnitřní energie vře. Chce ven, tak moc, že bych asi zešílela kdybych tu moc nevypustila do okolního vzduchu.

Tráva umrzla, pára mi těžce stoupala od úst a začal padat sníh. Jemně chladil mou kůži a pokaždý, když se mě dotkl, mi zabrněla pokožka.

•••

Pod zavřenými víčky byla tma. Ale pak jsem se ocitla mimo tento svět. Kolem mě byli v řadě mramorově bílé sloupy. Dlážděná podlaha mě studila bosé nohy a neexistující vánek mi podfoukával bílé šaty které jsem nikdy nenosila.

Vedle mě seděla bílá liška polárka.

„Jsi tu opět," zavrněl mi v hlavě mužský hlas.

Přikývnu. Sklopím oči a žmoulám si šaty.

„Nebuď nervózní."

Z mlhy vystoupil ladným krokem velké šelmy černý panter. Jedno oko měl nádherně ledově modré a to druhé bylo zamlžené a nevidomé. Tím okem, který ještě sloužilo panterovi dobře, mě probodával.

Otřesu se.

„Quillane, prosím za odpuštění, že narušuji tvůj posvátný klid," kousnu se do rtu.

„Vím co po mě žádáš dívko, ale co za to, pověz."

„Třeba dobrý pocit?" pokrčím rameny.

Panter se rozesmál. Sedl si a stočil ocas kolem svých svalnatých nohou a drápů tak ostrých, že by přetrhli i ten nejtlustší řetěz.

„Jseš zábavná maličká, pověz mi lištičko, copak tě na ní zaujalo, že si se po více než tisíci letech opět vtělila do člověka? Tvoji příbuzní stále čekají kdy jim dáš vědět," hovořil najednou k lištičce.

„Byla jsem pod instinktem a připravená, drahý," pokrčí rameny.

„Si stále ta drahá, starší nevlastní sestra."

„A ty stále ten neustále usměvaví a neustále pozitivní černý klubíčko plné chlupů."

Oba se na sebe široce usmály. Rozesměji se. Tak to už je vážně šílený. Jak se ti dva asi k sobě našli?

„Elko, to už je velmi dávný a dlouhý příběh, seděli by jsme tu odrána až do dalšího dne než bych ti to celý převyprávěl. Jednou až se ke mě připojíš ti to povím. Ale teď, řekni Popelovi, že by si měl od tý starosti o tebe dát pokoj, Leře řekni, že trénink je už pro tebe zbytečný. Jsi připravená. A Ohnivák s Thomasem... Dej si na Thomase pozor a Ohnivákovo srdce zase získáš jen mu dej ještě chvíly čas. A nakonec Zoera. Ještě se s ní budeš dlouho potýkat. Vzkaž ji, že si má dát na tebe i na mě bacha," jemně pokynul abych přistoupila.

Byla jsem malá na svůj věk a on byl jen o trochu větší něž já. Svou hlavu mi přitiskl na hruď. Najdnou mi myslí prolétlo tolik záblesků, tolik vědomostí a tolik vzpomínek, že jsem je nestačila všechný pobrat.

Mé vlasy se rozzářily.  Všechno se proměnilo v jednu velkou šmouhu. Vzpomínám si na poslední pohled mé milované lišky...

•••

Seděla jsem zpátky na promrzlé půdě a zadek mám mokrý jak jsem si tu dlouho poseděla. Sníh se mi usadil všude kde mohl. Vypadala jsem jak sněhulák. Zasměji se a vytřepu ho na zem. Zvedla jsem se z takovou elegancí, až mě to samotnou překvapilo.

Hlasy ječeli a nadávaly ale už jen z povzdálí. Spokejeně zapředu. Vydám se pryč, zpátky do tábora. Během cesty si překvapeně uvědomím, že jsem za celou dobu neudělala absolutně žádný hluk.

Nakrátko se zastavím a pozoruji dohadující se skupinku. Chtěla bych je trochu přivítat novým stylem. Přece jen se něco totiž změnilo.

Napadne mě nápad. Najednou se ocitnu ve stavu beztíže. V klidu dojdu k Ohnivákovi a sednu si. Věděla jsem, že jsem neviděna, protože jsem se právě odhmotnila.

Opět mě ovane studený závan a jsem opět hmotná. Nikdo si toho nevšiml.

„Ehm, ehm mohli by jste se přestat bavit o mě, jako bych tu nebyla?" řeknu s hranou znuděností a pozoruji své dokonalé nehty.

Všichni vyjeknou a své pohledy stočí k mé malé postavičce. I Ohnivák se probere ze svéhi tranzu.

„Ty- ty, jaksi se sem sakra dostala?!"

„Proboha!"

„Jak si to udělala?!"

Vyhrknou všichni. Ohnivák se lehce zasmněje. Byla jsem ráda za ten menší úsměv a smích.

Ladně se zvednu.

„Mám vás všechmy pozdravovat od staříka, Quillana. Popele, prý bys měl se svou přehnanou pečí přestat a Lero, už nepotřebuji tvůj trénink. Jsem připravená."

„Kdo je sakra Quillan?" vyhrkne rozhorčeně Popel.

„Aha," zamumlá potom.

Rozsměji se. Ty pohledy jsou k nezaplacení a hlavně ten Thomasův. Byli mi najednou mnohem bližší než kdykoli jindy. Připadala jsem si s nimi neporazitelná. Přátelství je totiž ohromující a já ho za každou cenu budu chtít udržet...