FoxWoman ✔️

15. Ďábelský plán

Lera

Ty tři byli takoví ubozí poloviční zvířecí lidé že jsem se musela zasmát. Potěšena svou práci jsemm předstoupila před svého pána. Byl zraněný jak fyzicky ale i hřebínek mu trochu opadl avšak zůstal tam.
,,Dobrá práce má ohnivá dámo.“
,,Bylo mi potěšením to pro vás udělat.“
,,Neříkej. Opravdu?“ zasmál se. Jen se ušklíbnu ale nic neříkám. Jsem malá ale ne o moc. Těch pár cetimetrů chybělo. Přesto jsme si mohli dívat do očí.
,,Vydím že jsi v kondici. Ovšem je ale načase ti dát další dávku,“ začne pomalu s úšklebkem na tváři promlouvat.
,,Ano, pane.“ to slovo pane jsem vyštěkla. Nesnášela jsem to oslovení. Nevím, nějaký podivný důvod mi nařizoval že on není mím pánem.

No tak probuď se! Prosím, otevři oči! Vždyť umíráš a já s tebou...

Promluvila má liška. Zarazím se. Pokaždý se zarazím. Navenek udržuju kamennou tvář. Ten zlotřilý parchant to ale poznal. Jedna jediná injekce a hlas byl ta tam. Spolu se vzpomínkou že ke mě někdo promlouval.

,,Nyní si vem ty to tři injekce a dej je těm ubožákům. Potřebuju aby trochu zkrotli.“
,,Ano, jak si přejete.“ převezmu injekce. Roboticky bez vlastní vůle se vydám do cel.
Chudáci leželi v jedné velké studené cele. Spaly uměle vytvořeným spánkem, jen lištička nespala. Na ní jsou i ty nejsilnější uspávací léčky a injekce moc slabé. Ani v bezvědomí nevydrží dlouho. Jakmile jsem se k ní přiblížila vrčela jako pravé dravé zvíře. Kdyby měla hustou srst ježila by ji. Vypadala děsivě protože se ji prodlužovaly a zmenšovali tesáky. Ani dříve přívětivé zmatené oči teď vypadaly hrozivě. Zatínala pěsti až ji bělely klouby. Muselo ji to pěkně bolet když si zatínala nehty do kůže.
,,Co chceš ty děvko?!“ vrčela.
,,Maličkost. Potřebuju aby ses jen na chvilku uklidnila.“ ušklíbnu se.
,,Zapomeň. Člověka jako jsi ty by měli zavřít do klece.“ přidala na hrozivosti když vycenila zcela určitě velmi ostré velice bílé tesáky. Uchechtnu se.
,,I tesáky máš bílé že až to člověka děsí. Spíše se podívej na sebe, já přišla v klidu a ty jsi jak velice agresivní pomátlá liška-“
,,Nikdo nebude nadávat Elce do pomátlích lišek. Hele Lero. Vím že teď tě má asi celou v moci ten šílený úchyl ale můžeme tě tu odsud dostat když nám pomůžeš.“ ozval se starší kluk z té prapodivné trojky.
,,Kdo je Lera?“ zmateně se zeptám na nového ospalého účastníka v načnuté hádce.
,,Eh, ty?“
,,Já nejsem Lera ale ani nemám žádné jméno. Říkají mi jen ohnivá dámo.“ zaraženě si odfrknu. Plň svoje povinosti. Vytasí se mi moje heslo. Využiju moment překvapení a Elku píchnu do lokte a obsah injekce do ní vsáknu.
Překvapeně vyjekne ale její tělo bojuje proti látce. Byla odolnější než si pán myslel. Zhroutila se do klubíčka a začla se třást. Stejnou rychlostí dám stejnou látku i do těch dvou.
,,B-bojuj s tím Ohniváku... Thomasi...“ zasekne se Elka uprostřed toho co chtěla vykřiknout do vzduchu.
,,Bojuj.“ vydechne. Další vlna ji zasáhla ale čekala to. Bojovala, byla silná. Já ale byla zasažena něčím jiným a mocnějším. Vzpomínkama...

Elka

To bylo zlé. Moc zlé.

Bojuj to vydržíš. Ta látka vydrží v tobě jen na chvíli.

Povzbuzovala mě moje starostlivá lištička. Snažím se, tak moc se snažím. Bolí to hodně. Další vlna mě téměř ochromila. Tlačila se mi do mozku a pokoušela se mě ovládnout. Já se ale vzpamatovala.
,,Drž... Ještě... Chvíli...“ povzbuzuju sama sebe. Zasáhly mě ještě dvakrát byly to nejsilnější vlny bolesti ale já je odrazila stejnou mírou síly. Pak to peklo skončilo. Byla jsem ale tak vysílená že i ten zbytek síly nestačil k tomu abych zvedla i ten pitomej malíček. Měla jsem sílu ale ještě mluvit.
,,O-ohniváku?“ zachraplám.
,,J-je něco h-horší než peklo?“ ozval se přiškrcený známí hlas. Bojoval.
,,Vydrž ještě chvíli. Bojuj. Udělej to pro mne.“ zoufale vykřiknu.
,,Pro tebe cokoliv.“ řekl to tak tiše že jsem to sotva mohla slyšet ale slyšela jsem to. Zalapám po dechu. Mohla jsem nad tím mávnout rukou ale ta síla slov mi malém ochromila mozek. Zasténal. Sténal dál. Stén nabíral na výšce a pak ustal. Vystrašeně pozbírám všechny své síly a zvednu hlavu. Dýchal mělce téměř neznatelně a s široce otevřenýma očima. Žil ale nevím zda ho to neovládlo. Plazím se zoufale krůček po krůčku k Ohnivákovi. Zaplavila mě vlna citů k jeho osobě. Konečně s vypjetím všech posledních zbívajících sil jsem se ho dotkla. Zavřel oči a pak je znovu otevřel. Nebyli to ty oříškové oči které jsem vídala jen parkrát. Byli černé tak že jsem téměř neviděla zorničky.
,,Ohniváku?“ pomaličku ho nazvu jménem.
,,Kdo je Ohnivák? Kdo jsem? Kde to jsem?“ zavalil mě otázkama. Vzlyknu. Dostaly ho. Dostaly ho a můžu za to já. Kdybych bývala zůstala v hradu. Kdybych tak bývala...“ čirá bezmoc, zoufalství a vztek do mě vlila sílu. Tu negativní ale díky ní jsem se ale zvedla. Padl mi zrak na Thomase. I on byl v jejich moci. Z hrdla se mi vydere nářek. Nelidký téměř zvířecí nářek tak hlasitý že by to člověku utrhlo uši se rozléhal chodbou. V celách ve kterých obývaly liščí lidé jen smutně zavrtěli hlavou. Jen jeden se k tomu vyjádřil.
,,Být tebou děvče tak bych si počkal na úplněk a pak je pomstíme všechny. Ten šílenec potřebuje dostat výprask. Víš Bílá liško spasitelkou liščího národa nejsi sama kdo přišel o své blízké...“ všechny cely utichly i já stichla. Ale vzlyky jsem ovládnout nemohla.
,,Odkud mě znáš?“
,,Neznám tě a nevidím tě jsem slepý ale vidím do budoucnosti proto mě tu drží.“ ozvalo se z jedné nejzapadlejší cely. Liščí lidé si pomalu začali šeptat a drbat nové události. Pak všichni vykřikovali proč tady jsou a spílaly na chirurga.
Usměju se. Mám nové přátelé a podporu. A pomalu se mi v hlavě rodil plán.
Na nářek jsem naprosto zapoměla. Začala jsem vyslíchat lidi proč tu jsou. Ty lidičky se mi hodily. Každý měl v sobě něco málo z magie a každý měl nadání na něco úplně jiného. Teprve teď jsem si uvědomila že jejich cely jsou různě upravené tak aby nedokázaly utýct. Ďabelský škleb jsem nemohla ukrýt. Lidé okolo mě kteří ho viděli naskočila jiskřička naděje že se odtud dostanou. Ušklíbnu se ten chirurg chcípne. To mi věřte.

Ďábelský plán byl vytvořen a započat...