Tato básnička, která se moc nerýmuje a navíc je z určitých důvodů psaná napůl slovensky, byla prvně jako samostatný příběh. Myslím si, že bych ji měl ale dát sem.
Tedy, má děj, ale vyjadřuje hlavně mé pocity z tohoto úžasného ročního období.
____________________________________
Přichází pomalu podzim,
Park vonia tlejacím lístím;
Svět se mi zdá lepší,
A v duši cítim kľud.
Okolo mňa toľko rôznych ľudí,
Ze snu, v kterém žiji, mě budí.
Jeseň je tak nádherny,
Ale babí léto nejvíc.
Vnímám ho všemi smysly.
Od jablok cez slivky a škoricu po šipky,
Tu chuť mám pořád v mysli.
Nič ma nebolí a nič nezraní.
Vzpomínám na dětsví,
Na premrhané chvíľe,
Ale co, je tu podzim,
Zabudni na všetky veci čudné!
V ušiach mi znie krásna hudba,
Slyším a vidím reč Bôha;
Západ sľnka ohrieva moje srdce,
Podoby má všelijaké.
Na začátku oranžová záře
Zalieva krajinu či mesto,
Pomalu se zvětšuje,
A mesto tiež utichá.
Tiene sa predlžují,
Slyším jen ruch aut,
Deti zaspávajú,
Procházím vším dál.
Postavení mraků je vždy jedinečné,
Určujú onú farbu západa,
Červený, růžový, každý je krásný,
Čoskoro však pominie.
Cítim vôňu horiaceho dreva,
Na ruce pavučinka mi ulpěla,
Začína byť chladno,
Svíčka pohasíná.
Plameň sviečky,
Náplň života,
Koniec dňa,
Nádech hřbitova.
Tak malý,
Len ničotný a neistý,
Skromně se ozývá,
Spoza červeného skliečka.
Prstami proberám lísty travy,
Cítím smutek, před kterým utíkám,
Žltočerveným lístím nechám sa zasypať,
Ty javory svítí do dálky!
„Budu už niekedy normálny?"
Vravím si keď sa obracím
Od tohoto světa a domů kráčím.
Než přejdou dušičky a napadne první sníh.
Zohnu se pro kaštan vedle lavičky,
V dáli vlak zatroubí,
Najednou cítím pokoru, klid a mír,
Všechno se k dobrému obrátí.
Už neutiekam do vnútra samoty,
Ta lámpa svieti do šera,
Ja v nej toho veľa vidím,
Strčil som ruku do vrecka.
Som so všetkým smierany,
Idem po moste,
Těším se na teplý čaj a pohádky,
A ano, jednu jsem miloval.
Ta voda teče pomalu,
Začiena snieh mrholiť,
Hnědé ulice se vzdalují,
Jsem o zábradlí opřený.
Teraz niečo zpôsobilo mi
Obrovské teplo v hrudi,
Vidím nad sebou zděšené výrazy,
Počujem hrozné výkriky.
Jen zděšený obličej a zkrvavený chladný nůž,
Pomaly zavierajú sa mi oči,
Modrý chlad a zima mňa objala,
Už to vím, umírám!
ČTEŠ
Životem
PoetryŽivot může hezký být, plný štěstí, radosti, jestli však chceš jím se bít, neber rozum do hrsti. Smrt a touha jsou věci zlé, na sobě jsou závislé, ten kdo osud pokouší, chyby se jen dopouští. Zatím nejvíc 16. místo v poezii :))
