Slunce padlo za obzor,
já s klidem stojím bez hnutí.
Řídké napětí prostor.
Tma nyní padá a rmoutí.
Déšť hustý neustává,
dál do tmy hraje zvonkohru,
jasná světla houpavá,
sám pod střechou se nepohnu.
Bouře zuří na moři,
vlny se tříští o skály,
bitvu s živly vytvoří,
a vzduchem žene chorály.
Tyrkysové je moře,
křídové útesy v jasu.
Kráčím trávou v pokoře,
klavír v duši proti času.
Listí se snáší na zem,
v záři léta babího.
Usmívám se spokojen,
housle všeho živého.
Poslouchám ze srdce též
saxofon v chvíli nejisté.
,,I ty jednou odkveteš."
Úmysly jsou vždy nečisté.
Levandule do dáli,
gotický kostel, jeptišky.
Flétny vysoko hrály,
delfíni skáčou do výšky.
Kostelní zvony duní,
prérií volně uháním.
Větve ve větru šumí,
Svůj osud snad předháním.
Vše hroutí se do bodu
jednoho, náhle celý svět.
Já chtěl pouze svobodu,
života nadechnout se smět.
Už slyším kroky kata,
voda kape, zvoní v tichu.
Byla pomsta započata.
,,Vstávej!" říká ve smíchu.
Srdce buší, hlava sťata,
nyní je prý po hříchu.
Moje duše s Bohem spjata,
odešlo vše potichu.
ČTEŠ
Životem
PoetryŽivot může hezký být, plný štěstí, radosti, jestli však chceš jím se bít, neber rozum do hrsti. Smrt a touha jsou věci zlé, na sobě jsou závislé, ten kdo osud pokouší, chyby se jen dopouští. Zatím nejvíc 16. místo v poezii :))
