Samotářka

Prolog

Uháněla jsem na svém koni po louce, kterou osvětlovalo slunce. Bylo už hodně vysoko a brzo mělo začít zapadat zpátky za obzor. Milovala jsem rychlé projížďky na koni, obzvlášť když jsme s Nicolasem závodili, kdo bude dřív u moře. Od hradu k moři je to jedna z těch delších vyjížděk, ale pokaždé se vyplatí, když si potřebuji odpočinout od života na dvoře či rozhodování ve jménu Řádu.

Konečně se před námi objevilo nádherně modré moře, u kterého byl i písek. Ohlédla jsem se přes rameno zda je mi Nicolas stále v patách a byl tam. Držel se mě, ale já chtěla vyhrát. Navedla jsem koně na pěšinku, po které se dalo dostat přímo k moři a sjížděla jí dolů k vodní hladině. Vjela jsem s koněm do vody až jsem její ochlazující a osvěžující kapky cítila na nohou.

„Vyhrála jsem!" zakřičela jsem nahlas a zastavila koně. Nicolas ke mně doklusal a nakonec zastavil hned vedle mě. V jeho očích zářili jiskřičky a na obličeji měl široký úsměv.

„Já vím," zašeptal až mě tón jeho hlasu, kterým to řekl, přiváděl na hříšné myšlenky. Do tváří mi stoupal rumělec, když mě jeho pomněnkové oči pozorovali, ale nedokázala jsem se zbavit úsměvu. "Už se cítíš lépe?" Nepatrně jsem přikývla. Jeden ze způsobů, jak se dostat z hradu je, že mi bývá špatně a jediná možnost, jak můj stav zlepšit je projížďka. Přejela jsem s koněm na navlhlý písek a seskočila ze sedla. Pustila jsem otěže a přešla ke kládě, která zde ležela. Posadila jsem se na ni a sledovala klidnou vodní hladinu.

„Můžou za to měniči?" zeptal se mě Nicolas a posadil se vedle mě. Úsměv na rtech mi zvadl a nepatrně jsem přikývla. O Řádu vědělo jen několik lidí a Nicolas a jeho rod byl jedním z nich. Hlavním úkolem Řádu bylo držet ochranou ruku nad nadpřirozenými bytostmi a hlídat jejich činy a popřípadě je trestat. V čele Řádu stálo pět vůdců, kteří tohle všechno měli na starost. I když jsme se dožívali vyššího věku než normální lidé, stejně jsme jednou umřeli a naše místo zaujal někdo jiný. Někdo koho si vybereme jako svého zástupce, i když tyhle pozic obvykle zůstávali v rodech. Jenže tohle nebyl můj problém.

„Lord Arneli požádal krále o svolení ke sňatku se mnou, jenže tím porušuje zákon, že nesmí dojít ke spojení alfy a člena Řádu. Amélie to bud chtít řešit, a pokud král svolí, ale my ne, znamená to, že za porušení výsledku Řádu, ale s povolením ke sňatku bude muset zemřít. Navíc se šeptá, že ho k tomu dovedl jeho umírající otec, že to bylo jeho poslední přání, které mu jeho syn chce splnit a jako poslední svobodné ženy v čele padl jeho výběr na mě. Jenže já nedokážu odsoudit někoho k smrti a navíc si nechci vzít někoho koho nemiluji a nebudu s ním šťastná," svěřila jsem se Nicolasi a z očí se mi draly slzy, které stékaly po tvářích. Znala jsem své povinnosti členky Řádu, ale v na některé jsem ještě neměla odvahu udělat závažné rozhodnutí.

„Neboj, vždycky se najde východisko a věřím, že král je moudrý muž a navíc má u tvého otce dluh života, který má velkou cenu. A pokud by ti to nevadilo, tak jsem chtěl krále požádat o ruku jedné krásné mladé dívky, která je i dvorní dámou jeho dcery a její otec je jeho pravá ruka." Prudce jsem se k němu otočila a vytřeštila na něj oči. Nicolas se na mě usmíval a opatrně mě chytil za ruku. "Členi Řádu sice mají zakázané vstoupit do sňatku s alfou či Pánem upírů, ale ne se svými ochránci či někým jiným."

„To...To sice ano, ale... Ty by sis mě chtěl opravdu vzít?" vykoktala jsem ze sebe nevěřícně. Nicolas mi s úsměvem přikývl.

„Nejen vzít, ale strávit celý život a chránit tě, jak mi jako tvému ochránci náleží. Nechci tě nechat někomu jinému, protože tě miluji." Palcem mi setřel slzy, které se ze smutečních staly slzami štěstí. "Takhle ti to sluší víc." Na tvář se mi znovu vkradl úsměv a přepadla hrozná radost. Moje ruce nekontrolovatelně vyletěly a omotaly se Nicolasovi okolo krku. On mi obětí oplatil a přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem se tak v bezpečí a příjemně, že jsem nechtěla, aby to někdy skončilo, ale potom mi došlo, že neskončí. Nebude moct, protože bude už navždy se mnou, ale jako můj muž, kterým se stane, jen co krále požádá o svolení naší svatby. Vymanila jsem se z jeho objetí a chtěla zahnat tu smutnou chvilku. Postavila jsem se z klády opět na nohy a kousla se zevnitř do tváře.